sebezáchovné mechanismy
sebezáchovné mechanismy, druhově více či méně univerzální formace (časově organizované struktury) psychofyziol. a motorických aktivit, vybavovaných automaticky v okamžiku ohrožení existence či zásadní integrity organismu, k jehož zachování jako spontánně mobilizované síly směřují. Na nejnižší vývojové úrovni jsou s. m. patrně zakotveny v nejjednodušší formě dráždivosti živé hmoty, kontraktibilitě protoplazmy na vnější podněty; na vyšších úrovních získávají reflexní povahu, jejíž obsahové i časové aspekty vytvářejí nejsložitější a nejvariabilnější konfigurace u člověka (pud sebezáchovy). Opakem s. m. jsou sebedestruktivní mechanismy, jejichž pravděpodobně bioch. primární determinace na nejnižších stupních vývoje živé hmoty přechází u člověka v determinaci psychickou či sociálně psvchol., jejímž důsledkem je široké spektrum projevů sebedestruktivních tendencí (sebepoškození, sebevražda). Některé psychol. a etologické názory pokládají s. m. a sebedestruktivní mechanismy za zdroje vzniku některých druhotných (sekundárních, odvozených) potřeb, jež výrazně modifikují motivaci.
