rusko-turecké války
rusko-turecké války, válečná střetnutí Ruska a Turecka v 17.-19.st. o panství v oblasti Černomoří. V 17. a 18.st. byly výrazem rus. odporu proti turecké expanzi a úsilí Ruska získat přístup k Cernému moři; od 2. pol. 18.st. souvtsely s celkovým vyhrocením velmocenských rozporů na Blízkém východě (tzv. vých. otázka) a s pronikáním Ruské říše na Balkán a do Zakavkazska; 1. 1676-81, důsledek zesílené agresívnosti osmanské říše v 2.pol. 17.st., snažící se ovládnout pravobřežní Ukrajinu; mírová dohoda 1681 stanovila hranici mezi rus. a tureckým panstvím na Dněpru; 2. 1686-1700, součást širšího zápasu evr. mocností s vrcholící tureckou expanzí. Rusko od 1686 členem protiturecké svaté ligv (Rakousko, Polsko, Benátky), Rusové dobyli Azov; 3. 171 1 -13, v době severní války; v důsledku rus. neúspěchů v boji s Turky ztracen Azov; 4. 1735-39, pokračování rus. boje za přístup k Cernému moři (1737 vstoupilo do války po boku Ruska Rakousko), Turci (a jejich vazal, krymský chán) utrpěli řadu porážek; Rusové mj. znovu dobyli Azov, který jim přiřkl i bělehradský mír 1739; 5. 1768-74, válku vyvolalo Turecko (podporované Francií a Rakouskem), usilující o rozšíření svého panství v Černomoří a na Kavkaze, uchvácení Astrachaně a oslabení vzrůstajícího rus. vlivu v Polsku. Rusové (pod gen. Rumjancevem) dosáhli četných úspěchů v pozemních bojích na Krymu (obsazen 1771), na již. Ukrajině i na dolním Dunaji; v nám. bitvě u Česmenského zálivu (Egejské moře) zničili turecké loďstvo. Küčük-kajnardžským mírem 1774 získalo Rusko volný přístup k Černému moři (pevnost Kerč, Kinburn), území mezi Dněprem a Již. Bugem a svobodný průjezd černomořskými úžinami. Krymský chanát se stal nezávislý na Turecku, 1783 připojen k Rusku; 6. 1787-91, neúspěšný pokus Turecka (podporovaného Velkou Británií, Pruskem a Francií) o znovudobytí ztracených pozic (zejm. Krymu). Na stranu Ruska se postavilo Rakousko, zatímco Švédové využili situace k zahájení další rus.-švéd. války 1788-90. Po četných porážkách (dobytí Izmailu Suvorovem 1789, vítězství admirála Ušakova v kerčské nám. bitvě 1790) donuceno Turecko mírem v Jasích 1791 postoupit Rusku území mezi Již. Bugem a Dněstrem a uznat připojení Krymu k Rusku; 7. 1806-12, další neúspěšný pokus Turecka o revanš v době koncentrace hl. rus. sil v bojích s Francií, Persií a posléze se Švédskem; bukurešťským mírem 1812 připojena k Rusku Besarábie a záp. Gruzie; 8. 1828-29, výraz rus. zájmů na Balkáně v souvislosti s nár.osvob. bojem již. Slovanů a Řeků i snahy ovládnout černomořské úžiny. Podnětem k válce bylo sultánovo vypovězení Akkermanské konvence z 1826, výrazně posilující vliv Ruska na Balkáně. Rusové zvítězili na Kavkaze (gen. Paskevič) i na balkánské frontě (generál I. I. Dibič-Zabalkanskij, 1785-1831). Drinopolským mírem 1829 získalo Rusko ústí Dunaje a dobytá území v Zakavkazsku, právo svobodného obchodu v osmanské říši a volného průjezdu Dardanelami a Bosporem; potvrzena též samostatnost Řecka a autonom. Srbska, Valašska a Moldavska (poslední dvě knížectví pod rus. protektorátem); 9. viz krymská válka 1853-56; 10. 1877-78, vyvolána nár. osvob. hnutím na Balkáně a zostřením velmocenských rozporů v této oblasti. Rusko chtělo pod heslem pomoci jihoslovanským národům upevnit na Balkáně a Blízkém východě své pozice oslabené krymskou válkou. Boje probíhaly na Balkáně i v Zakavkazsku; 1877 bitva v průsmyku Šipka, koncem roku 1877 postoupila rus. vojska až k Istanbulu. Turecko nuceno 3. 3. 1878 přistoupit na podmínky míru v San Stefanu (nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory, vytvoření auton. bulh. knížectví), které vytvářely základnu rus. hegemonie v Cernomoří a na Balkáně, a proto narazily na odpor velmocí (hl. Velké Británie a Rakousko-Uherska); výsledky války korigovány na berlínském kongresu 1878 v neprospěch Ruska (mj. územní omezení bulh. knížectví).
