rabín obecně
rabín [hebr.], rabbi - pův. čestný titul znalce, učitele a vykladače posvátných textů judaismu, který se ujal v posledním st. před vyvrácením žid. státu. Podle pozdějších výkladů existovaly tři stupně čestných titulů: rab (učitel před ordinací), rabbi (ordinovaný učitel) a rabbóní (mistr či učitel ve smyslu "můj pán"). - V judaismu kněz a soudce, spravující nejen náb., ale i hosp. a polit. život v žid. obci. Ulohu duchovních, tj. znalců talmudu jako oficiálního výkladu starozákonních textů a vykonavatelů bohoslužebných obřadů, začali r. vykonávat v 11.st. ve Španělsku. Za "otce" západoevr. rabínství se pokládá J. Gerson, který zavedl cherem (prokletí a vyobcování ze žid. obce spojené s rituálem ponižujícím lidskou důstojnost s důsledkem sociální izolace vyobcovaného jedince či skupiny). Ve středověkém Španělsku, Francii, Německu a Polsku jmenoval hl. r. panovník, někdy též kat. biskupové. V carském Rusku existovali r. církevní (náb. otázky) a r. státní (vedení matričních knih, evidence sňatků). Kolegium r., rabinát, interpretuje přikázání talmudu a přizpůsobuje je sociálním a spol. podmínkám; je iniciativní při usměrňování duchovního a polit. života žid. obyv. v příslušných podmínkách jejich existence (v souč. Izraeli vykonává též některé státní funkce). - Náb. učení rabínů vytvořilo tzv. rabínskou tradici, které byl často mylně přisuzován charakter mysticismu.
