psychologie obecně
psychologie [řec.], věda o zákonitostech, vzniku, vývoji, funkci a proměnách psychiky, která se projevuje schopností odrážet vnější a vnitřní prostředí subjektu, komunikovat se sociálním okolím a regulovat činnost zaměřenou v oblasti chování i prožívání na dosažení optimální adaptace subjektu na jeho prostředí. Pův. součást filozofie; jako samostatná věda se zformovala v 2.pol. 19.st., odlišujíc se zároveň od fyziologie. - V historii vzniku p. lze rozlišit fázi vývoje předvědecké p. a fázi konstituování a rozvoje p. jako samostatné vědy. Zákl. mezníkem mezi oběma fázemi je zřizování psychol. laboratoří a pracovišť na různých univerzitách. Autory psychol. názorů byli především filozofové a teologové. Předmětem p. je duše nazíraná jako složitá entita většinou duchovní podstaty. Centrem pozornosti je otázka lokalizace sídla duše (mozek, srdce). Ant. učení o duši (zejm. Aristotelova soustava poznatků) již anticipovalo dichotomii psychických funkcí a dva plány psychol. terminologie (aktuální a dispoziční pojmy). Významný předěl představuje filozofie R. Descarta. Jeho racionalistické učení vystřídalo učení scholastické, zejm. kat. interpretovanou p. Aristotelovu, která představovala ve středověku spolu s učením Tomáše Akvinského jedinou oficiálně uznávanou soustavu psychol. poznatků. R. Descartes zavádí pojem vědomí jako ústřední pojem psychol. bádání. Klade rovnítko mezi psychické a vědomé, čímž zužuje předmět p. na vědomé jevy, které jsou verifikovatelné zážitkem evidence. Význ. způsobem přispěl k rozpracování pojmu vědomí J. Locke, který jako první v dějinách p. introspektivně analyzoval vědomí a vymezil je jako "postřehování toho, co probíhá v mysli". Pomocí analytické metody dospěl k identifikaci prvků vědomí, jejichž pomocí rozdělil obsahy mysli do dvou kategorií zakotvených ve zkušenosti: obsahy vztahující se k vlastnostem vnějších objektů, které subjekt může vnímat (sensation), a obsahy, které vznikají vnímáním vnitřních dějů (reflexion). První kategorie tak představuje zdroj obsahů vědomí, druhá reflexní operaci prováděnou v mysli. Lockovo učení o vědomí ovlivnilo G. Berkeleye a D. Huma, který ve své koncepci do jisté míry potlačil druhou kategorii Lockova pojetí vědomí. Pod pojem vědomí zahrnul soubor obsahů, které si člověk uvědomuje a které jsou mu bezprostředně dány. E. B. de Condillac převedl analogicky vědomí na souhrn počitků, jež jsou mu obsahem. G. W. Leibniz svou monadologií sice přímo nepřispěl k rozvoji poznatků o vědomí, ale svým předpokladem jasnosti až temnosti monád anticipoval stavy mysli, resp. vědomí; zcela temný obsah mysli nastává ve spánku, nejjasnější ze všech obsahů mysli je ten, na nějž je soustředěna pozornost. Další myslitelé se spíše zaměřovali na jednotlivé vlastnosti vědomí (experimentální zkoumání tzv. úžiny vědomí). V důsledku toho se koncem 19.st. ustálilo pojetí vědomí v užším a širším slova smyslu. Širší obsah pojmu vědomí zahrnoval nejen obsahy duševní činnosti, tj. vědomí v užším smyslu, ale i operace, jimiž se subjekt zmocňuje duševních obsahů. V rámci psychol. vědomí byly postupně uplatňovány metody, které byly vytvořeny či ovlivňovány filoz. koncepcemi a idejemi. význ. z hlediska vývoje lidského poznání jak v přír., tak spol. vědách. Vznik p. jako samostatné vědy se klade nejčastěji do roku 1879, kdy vznikají první laboratoře experimentální psychologie. Filozofie ani v tomto období nepřestává stimulovat psychol. poznání, které se však začíná rozvíjet ve stále těsnější závislosti na práci psychol. laboratoří. Pro p. konce 19. a zač. 20.st. je příznačné, že její paradigma není jednotné. Existují rozdíly jak ve vymezení předmětu p., tak v metodologické výbavě. Vedle vědomí (resp. prožívání) je studium rozšířeno i na nevědomé jevy, v některých psychol. směrech se stává východiskem studia osobnost. Do centra zájmu se dostává kategorie chování (odpor vůči introspekci) a činnosti (filoz. akcent na aktivitu subjektu). Metodologické rozpory inklinují k zdůrazňování některých poznávacích postupů na úkor jiných. Zákl. osnovu rozporů metodologického charakteru tvoří st. rozpor mezi Lockovou a Leibnizovou filozofií, mezi introspektivní a behaviorální metodou a mezi scientistickým a nescientistickým přístupem ke studiu psychických jevů. Z tradice Leibnizovy filoz. vycházejí především ty metodologie a odpovídající psychol. směry, v nichž je subjekt integrujícím činitelem a které zdůrazňují introspektivní metodu, avšak rozklad psychiky na elementy odmítají. Lockova tradice naopak zdůrazňuje přednost elementové metody a současně zastává introspekci (obdobně jako G. W. Leibniz). Druhý rozpor vznikl zejm. v souvislosti s kritikou introspekce na konci 19.st., která přerostla do vzniku několika nových psychol. směrů (behaviorismus, reflexologie, učení I. P. Pavlova). Tento rozpor význ. ovlivnil vymezení předmětu psychol. bádání: zatímco introspekcionismus sledoval fenomén prožívání, behaviorismus jednoznačně upřednostnil chování. Třetí rozpor lze označit za nespecifický, protože ovlivňuje poznání nejen v p., ale i v ostatních vědách. V psychol. je patrný zejm. v rozdílném pojetí celostního přístupu berlínskou a lipskou školou: v obou školách se aplikuje introspekce i obj. pozorování, avšak pouze berlínská škola je též orientována na scientistické normy věd. bádání. - V důsledku metodologických rozporů a odlišně definovaného předmětu zkoumání je p. 20.st. zastoupena řadou dílčích směrů a škol, jejichž filoz. východiska jsou často značně odlišná. Hist. linii mater. výkladu lze sledovat od učení Démokrita a Lucretia Cara přes J. Huarteho (asi 1529-1588) a fr. materialisty (J. O. de la Mettrie, C. A. Helvétius, P. H. D. Holbach) až po angl. mater. větev asocianismu (D. Hartley, J. Priestley). Novověké rozpracování koncepce mater. psychologie je nejúžeji spjato s reflexologickým učením V. M. Bechtěreva v Rusku, s učením I. P. Pavlova o vyšší nervové činnosti a s kulturně hist. teorií vývoje vyšších psychických funkcí L. S. Vygotského. Současná p. se člení na odvětví teoretická a aplikovaná, mezi nimi však není ostrá hranice. K teoretickým patří především obecná p. a p. osobnosti, dále vývojová p., sociální p., psychopatologie. K nejrozvinutějším odvětvím aplikované p. patří p. pedagogická, p. práce, klinická p., soudní p., p. sportu, p. umění a další, často úzce zaměřené psychologické specializace (p. životního prostředí, p. architektury, voj. p., p. trhu). V.t. psychika.
