pravoslaví
pravoslaví, jeden ze tří zákl. směrů v kř. (spolu s katolicismem a protestantismem), který se začal utvářet jako jedna z jeho větví po rozdělení řím. říše 395 a definitivně se zformoval po rozdělení (rozkolu) církví 1054. Rozšířilo se zejm. ve vých. Evropě a na Blízkém východě. Jako dominující náb. byz. říše bylo ovlivňováno jejím hist. vývojem, což se odrazilo ve věrouce i organizaci pravoslavné církve. Podstata pravoslavné věrouky je shrnuta ve vyznání víry, které 325 potvrdil nicejský a 381 cařihradský círk. koncil. Základ učení pravoslaví tvoří bible a náboženská tradice, vycházející z uznávání trojjediného boha, stvořitele a vládce světa, posmrtného života a odplaty Ježíše Krista jako vykupitele lidstva zatíženého dědičným hříchem. Církev je zprostředkovatelem mezi bohem a lidmi, ústřední místo v kultu p. zaujímá sedm kř. svátostí. Význ. role se připisuje círk. svátkům a postům. P. odmítá řadu kat. dogmat (o původu tzv. třetí božské osoby, sv. Ducha, od boha i syna, o neposkvrněném početí Panny Marie, o očistci) i círk. praktik (celibát pro nižší klérus, prodej odpustků). V důsledku centralizovanosti a užšího podřízení stát. moci (hlavou byz. pravoslavné církve byl pův. byz. císař, později jednotliví patriarchové, představitelé samostatných autokefálních církví) i menší teol. autoritativnosti nezískalo p. tak vyhraněný polit. a ideol. vliv jako záp. kř. Postupně bylo utvořeno 15 autokefálních církví (konstantinopolská, alexandrijská, antiochejská, jeruzalémská, ruská, gruzínská, srbská, rumunská, bulharská, kyperská, řecká, albánská, polská, československá, americká), které jsou vázány jednotným dogmatem a kánony prvních sedmi ekumenických koncilů. Bez ohledu na rozdíly v círk. zásadách udržují pravoslavné církve při hodnocení souč. problémů vzájemné kontakty, zúčastňují se na ekumenickém hnutí, na tzv. celopravoslavných poradách od 1961 a připravují všeob. pravoslavné koncily. Největší pravoslavnou církví je ruská pravoslavná církev.
