perspektiva
perspektiva [-tý-, lat.] 1. prostorové zobrazení předmětů v rovině, pohled do dálky, při němž se předměty zdánlivě zmenšují a sbíhají; výhled (do budoucnosti); 2. výtv.um. konvenční způsob vidění a zobrazování skutečnosti, tj. objektu, prostoru a reálné vzdálenosti v rovině (malba, kresba, reliéf), od zač. spojený s řešením významových vztahů. Ve starověku prostor vyjádřen řazením plánů nad sebe (Egypt, Mezopotámie), popř. jejich překrýváním (Asýrie), v ant. um. se objevuje několik plánů (div. dekorace, helénistická krajinomalba) i geom. konstruovaná p. (řím. nástěnné malby). Od renes. převládá teor. rozpracovaná lineární p., charakterizovaná centrální projekcí (neodpovídá vidění, jde o projekci z roviny na konkávní plochu oka). P. malířská (zvl. iluzívní barokní) pracuje s barvami (odstupnění teplých tónů do hloubky) a se světlem (atmosférické oslabení sytosti barevných tónů); 3. fot. a) p. ptačí, fot. snímek z nadhledu buď šikmo shora (svislé hrany budov se sbíhají směrem dolů), nebo kolmo na zemský povrch (čistý nadhled); b) p. žabí, fot. snímek z podhledu, například snímek klenby nebo stropu (svislé hrany se sbíhají směrem nahoru).
