paměť obecně
paměť, 1. obecná schopnost organismu uchovávat a znovu si vybavovat podněty (vnímané obsahy) po jejich odeznění; obecný předpoklad uchování a dalšího zpracování minulé zkušenosti jedince, zakládající kontinuitu psychického života na zákl. funkčního sepětí dílčích složek jednotného paměťového procesu: bezděčného (neúmyslného) či záměrného (úmyslného) zapamatování, vybavování a zapomínání; psychický proces vštípení, podržení, vybavení (znovupoznání) a zapomínání určitých obsahů; mechanismus kontinuitního zápisu událostí se současným záznamem času ve zkušenosti jedince. - Fyziol. zákl. p. jsou dočasné spoje v mozkové kůře, jejichž utváření je spojeno s paměťovým kódováním; čím delší je paměťový interval, tím větší je vliv kódování. Paměťová rekonstrukce percepčních odrazů není rigidní, ale dynamická (zapamatované obsahy na sebe působí, ovlivňují se a podléhají neustálým restrukturačním změnám při celkové tendenci k syntéze a zjednodušení paměťového schématu). Neurokybernetika pokládá za nositele informace v paměťových procesech frekvenci impulsů vedených nervovou sítí, jíž se rozumí soubor konečného počtu neuronů chovajících se v normální fyziol. činnosti podle principu "vše, nebo nic"; spolehlivost systému zajišťuje paralelní přenos po větším počtu drah. Při přenosu informace do mozkové kůry se postupně zapojuje stále více neuronů a dochází k vzájemnému ovlivňování paralelních obsahů. Studium mechanismů konfigurace a aktivní rekonstrukce paměťových stop se týká především krátkodobé p. (odrážení a uchovávání vnějších jevů na zákl. senzorických procesů), zatímco dlouhodobá p. (složitější proces převodu obsahů krátkodobé p. do formy relat. stálých stop podstatných vztahů a log. zpracovaných informací) se zkoumá zejm. ve vztahu k procesu učení. Kontinuitní přechod od krátkodobé k dlouhodobé p. souvisí s otázkou existence senzorické, ikonické a stabilizační paměťové fáze (první fáze je schopna uchovat veškerou informaci; to je však biol. neúnosné z hlediska interferenčního zahlcení nervových center; vzniklý rozpor je proto řešen na zákl. fyziol. a psychol. regulace subj. výběrem uchovávaných a zapomínaných obsahů). - Hist. byla p. studována již ve starověku (Aristotelův pojem mnémé a Platónův pojem anamnésis, které oživila fenomenologická psychol. ve významu rezervoáru individuálních zkušeností a schopnosti jejich reprodukce), experimentálně od 19.st. (H. Ebbinghaus). První teorie p. (asocianismus) přispěly svými spekulacemi k rozpracování hypotézy paměťové stopy, setrvávající v CNS po odeznění pův. podnětu (teorie engramů a mnéme R. Semona, 1859-1918), vystřídané později koncepcí tzv. reverberačních okruhů, reprezentujících elementy paměti, v nichž dochází k neustálému kroužení nervových vzruchů; hypotéza stopy byla často revidována z fyziol. hlediska a nově interpretována teorií informace. Stěžejní práce o podstatě paměťových procesů předložili I. P. Pavlov (dočasný nervový spoj jako zákl. p.), W. Penfield a K. S. Lashley (význam mozkové kůry pro paměťové zpracování dat). Behaviorální teorie většinou dospěly ke ztotožňování p. s procesem učení, resp. memorování. Typickými představiteli pokusů o klasifikaci druhů p. jsou H. Remplein preferující smyslové modality p. (p. vizuální, sluchová, čichová) a J. P. Guilford, razící dimenzionální pojetí p. (p. vizuální, auditivní, rozsah paměti, mech. paměť). Ideal. filoz. koncepci p. vytvořil H. Bergson (ryze biol. a ryze duševní p.), jehož teorie vyústila ve vitalistickém výkladu E. Bleulera (p. jako obecná vlastnost živé i neživé hmoty). L. S. Vygotskij a dále A. R. Lurija zdůraznili význam interakce p. s dalšími psychickými procesy a naznačili tak další směr současných výzkumů (např. úloha syntézy a analýzy ve struktuře p.). - Biol. vědy vycházejí z předpokladu, že krátkodobá p. je zprostředkována přechodnými změnami převážně el. povahy na synapsích, zatímco dlouhodobá p. je zajišťována anat. nebo molek. změnami nervových buněk. Studují p. u všech mnohobuněčných živočichů (vyjma hub) z různých aspektů, střetávajících se mj. v etologických studiích (druhové zvláštnosti p. růzých skupin hmyzu, ptáků a savců, podíl paměti vyšších živočichů na jejich cílesměrném a ritualizovaném chování). Biol. poznatky o p. využívá psychol. a lék. jednak k prohloubení znalostí o mechanismech a funkcích paměťových procesů, jednak ke klasifikaci zákl. poruch p., mezi něž se řadí hl. hypermnézie, hypomnézie, amnézie a vzpomínkový klam (fantazijní vzpomínka, pokládaná bezděčně za vzpomínku na reálnou událost); 2. tech. zařízení pro uchování dat nebo informací; dělí se na trvalou a dočasnou p. Ve výpočetní tech. může stroj do p. sám zapisovat nebo zaznamenávat a číst z ní příslušné informace. P. je vnitřně členěna na paměťová místa ozn. adresami; na jednu adresu se zaznamenává jedno slovo (číslo, instrukce, část textu). Počet adres p. udává její kapacitu. Čím vyšší je kapacita p., tím bývá nižší její prac. rychlost. P. se dále dělí na vnější (např. děrná páska, děrný štítek) a na vnitřní. Jako vnitřní p. se užívá např. magn. bubnová p., magn. kotoučová p. (nesprávně disková p.), feritová p., elektrostatická p. a holograf. p. Podle činnosti se rozeznává např. p. vnější a vnitřní, p. hlavní (operační) a trvalá.
