přirozené právo
přirozené právo, široce rozšířená koncepce v polit. a práv. myšlení, vycházející z uznání principů, práv a hodnot, jež mají pramenit z přirozenosti člověka, a jsou proto nezávislé na konkrétních spol. podmínkách, na státu a náb., na platném práv. řádu. Idea p. p. je svou povahou hodnotící; buď směřuje k obhajobě, nebo kritice určitých spol. a práv. poměrů. V apologetických koncepcích se spol. pořádek a pozitivní právo líčí jako stav odpovídající p. p. a spravedlnosti; v koncepcích, jež směřují ke změně daného stavu, naopak jako stav, jenž je s p. p. v rozporu. Představy o p. p. a spravedlnosti odrážejí sociálně ekon. vztahy, avšak jednou z konzervativního a jindy z rev. hlediska. Jednotlivé myšlenky o p. p. se objevují již v antice, zejm. u sofistů, Aristotela a výrazně u stoiků. Cicero soudil, že zákon vydaný státem a odporující p. p. nelze pokládat za zákon. Středověk vtiskl p. p. teologický ráz a přeměnil je v součást náb. (Tomáš Akvinský). Tak je tomu i v současnosti v oficiální teologii a polit. doktríně kat. církve (v novotomismu). Největšího spol. významu nabylo učení o p. p. v 17. a 18.st., kdy se stalo jednou ze zákl. ideových zbraní pokrokových sil bojujících proti feud. Osvícenští ideologové H. Grotius, T. Hobbes, J. Locke, J. J. Rousseau, Ch. L. Montesquieu, P. H. Holbach, A. N. Radiščev a další využívali myšlenky p. p. ke kritice feud. řádu jako nepřirozeného, nerozumného a nespravedlivého. Osvícenci věřili, že lidská přirozenost a rozum se zakládají na neměnných principech, které mají tvořit základ práv. řádu a polit. zřízení. Přirozenoprávní ideje se odrazily v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických (1776), ve fr. Deklaraci práv člověka a občana 1789 a v řadě dalších demokratických ústavněpráv. aktů. Zároveň již v 17. a 18.st. vznikaly pokusy ospravedlňovat pomocí idejí p. p. feudálně absolutistické režimy (např. v Německu S. Pufendorf). V průběhu 19. století se ideologové vládnoucí přirozenoprávních idejí v podstatě zříkají, neboť považují tehd. zřízení za jediné možné a za jediné spravedlivé, nevyžadující zvl. mimoprávních hodnotících kritérií. Ve 20.st. dochází k oživení myšlenek p. p. - zejm. po 2.svět. válce; v Německu, Itálii a některých dalších zemích sloužily ideje p. p. jednak k distanci od fašist. ideol., jednak k tomu, aby nedocházelo k hlubším sociálně polit. reformám. Obnova idejí p. p. souvisí též s oživením klerikalismu; na druhé straně nabývá pragmatických rysů, např. v existencialistické představě "přirozeného práva konkrétní situace".
