přilba
přilba 1. helma - pokrývka chránící od pravěku hlavu bojovníka, součást zbroje ochranné. Pův. z kůže, dřeva, lebek zvířat, později z kovu. Ant. řec. a řím. p. měly většinou polokruhovitý tvar, často s hřebenem a chocholem, v orientu převažovaly p. kónického tvaru. V Evropě od 5.st. p. žebrové (křížové, sponové), od 9.st. se širokými okraji (nasazovaly se na kapuce nebo pod kapuce ochranného odění). Od 10.st. kónické p. s nánosníkem i p. s vysokým polokulovitým zvonem. Na přelomu 12. a 13.st. vzniká uzavřená p. s pevným hledím. Ve 13.st. převládla těžká hrncová p., na zač. 14.st. vystřídána ještě těžší p. kbelcovou. Souběžně s těžkými přilbami se používaly železné klobouky a lehčí otevřené p., z nichž se vyvinul typ tzv. šlapu s pohyblivým hledím. Tento šlap nahradil v 2.pol. 14.st. těžké p., převládl ve výzbroji těžké jízdy konce 14. a zač. 15.st. Ostatní jízda a pěchota si chránily hlavu šlapem bez hledí nebo železným kloboukem; z klobouku se vyvinul it. a něm. šalíř. Od 2.pol. 15.st. užívala těžká jízda armet (uzavřená p. s několikadílným posuvným hledím). Tato p. zůstala ve výzbroji jízdy do 17.st. v různých konstrukčních úpravách (morion, pappenheimka); pěchota užívala moriony a šišáky. V 18.st. nahrazeny pappenheimky kastety a kaloty; pěchota si udržela p.jen v některých armádách (pruské piklhaubny). Od zač. 20.st. zaváděny moderní anat. ocelové přilby; 2. prostředek k ochraně hlavy před úrazem; bývá ocelová (voj., požárnická) nebo z umělých hmot (skelného laminátu), různého tvaru a provedení podle účelu, jemuž slouží (např. dielektrická pro elektromontéry, hor., motoristická, protihluková).
