optika
optika [-ty-, řec.], pův. část fyz. zabývající se světlem, nyní nauka o opt. záření (elmag. záření od dlouhovlnného rtg. záření po krátkovlnné radiové, tj. 1 nm - 1 mm). O. se zabývá studiem jevů, které vznikají při průchodu opt. záření prostředími a jejich rozhraním v různých fyz. a geom. podmínkách, studiem vzniku a zániku záření. Z vlastností světla, které projevují všechny známé druhy záření, vyplývá dělení o. na tři hl. obory bez zřetele k druhům záření: a) geom. o. studuje zákony založené na přímočarém šíření, které platí v rozměrech velkých proti vlnové délce; b) vlnová o. studuje vlnové vlastnosti záření, pokud jde o tak velké množství zářivé energie, že není třeba přihlížet k její nespojitosti; c) kvantová o. studuje elementární vlastnosti záření, zvláště vznik a absorpci, při nichž se zřetelně uplatňuje kvantová povaha záření. V.t. fotometrie; geometrická optika; magnetooptika; vlnová optika. Vzhledem k vlnovému charakteru elementárních částic (v.t. korpuskulárně vlnový dualismus) studuje jevy analogické o. i o. neutronová, iontová, elektronová aj. V souvislosti s rozvojem laserů se rychle rozvíjí o. vláknová, nelineární, integrovaná. Názvem o. se někdy ozn. též praktická aplikace o., konstrukce a výroba opt. přístrojů, v běžné mluvě i opt. část nějakého přístroje.
