opera obecně
opera [it.], hudebně dramatický útvar, v němž je spojen v jeden celek projev dram., div., hud. a výtv., popř. i taneční. - Mezi předchůdce o. patří např. pastorální hry se zpěvy (Hra pod loubím, Robin a Marion od Adama de la Halle) a další dram. útvary spojené s hudbou a písněmi. Jako samostatná hud. forma vznikla o. kolem 1600 ve Florencii snahou členů florentské cameraty; první operou byla Perriho Dafné (provedená 1598), první zachovanou o. je Euridice od téhož autora (provedená 1600). Prvním význ. operním skladatelem byl C. Monteverdi (Orfeo, 1607). It. skladatelé (benátská škola, neapolská škola) a pěvci stáli v čele rozvoje nového hud. druhu po několik dalších st. a ovlivňovali jeho vývoj i v ostatních zemích. Ve Francii reprezentuje barokní o. J. B. Lully, později J. P. Rameau, v Anglii H. Purcell. O. vrcholného baroku (1630-80) směšovala prvky vážné a komické; v pozdním baroku (1680-1750) nastoupila diferenciace na vážnou o. (o. seria) a komickou o. (o. buffa v Itálii, opéra comique ve Francii, singspiel v Německu). It. o. seria se rozvíjela hl. v období 1695-1760, o její reformu se pokoušeli představitelé neapolské školy zejm. J. A. Hasse, N. Jommelli, T. Traetta. První význ. komickou operu La serva padrona - Služka paní, vytvořil G. B. Pergolesi (provedena 1733). V období hud. klasicismu přispěl k vývoji o. svou reformou Ch. W. Gluck, pak W. A. Mozart. Raný něm. romant. představovali C. M. Weber a H. Marschner. V průběhu 19.st. se rozvíjely jednotlivé nár. školy (Čechy - B. Smetana, A. Dvořák; Polsko S. Moniuszko; Maďarsko - F. Erkel; Rusko - M. l. Glinka, M. P. Musorgskij, N. A. Rimskij-Korsakov), v Německu usiloval o spojení hudby, slova, výtv. um., zpěvu, tance a herecké akce (gesamtkunstwerk) R. Wagner; obohacuje se vývoj o. v Itálii (G. Rossini, V. Bellini, G. Donizetti, G. Verdi, G. Puccini) a ve Francii (velká opera - G. Spontini, G. Meyerbeer, lyrické drama - Ch. Gounod, impresionistická o. - C. Debussy). Rozvoj operní tvorby pokračuje i ve 20.století. (A. Berg, P. Hindemith, L. Dallapiccola, C. Orff, B. Britten, v Rusku D. D. Šostakovič, S. S. Prokofjev, D. B. Kabalevskij, T. N. Chrennikov, J. S. Mejtus, R. K. Ščedrin, u nás J. B. Foerster, V. Novák, L. Janáček, B. Martinů, A. Hába, I. Krejčí, E. Suchoň, J. Cikker). Vytvářejí se zvl. druhy o.: opera-oratorium (I. F. Stravinskij), minutová o. (D. Milhaud), rozhlasová a televizní o. (B. Martinů), džezová o. (E. Křenek, G. Gershwin), dětská o. (B. Britten). Jako námět se často objevuje spol. a sociální kritika (A. Berg, E. Křenek, P. Hindemith, K. Weill).
