ontologie obecně
ontologie [řec.], učení o bytí jako takovém; část filozofie, jejímž předmětem jsou fundamentální principy bytí, nejobecnější kategorie jsoucna. V nejvšeobecnějším smyslu je teorií o principech bytí každá filoz. Jak však ukazují dějiny filoz., byla o. chápána zpravidla jako abstraktní nauka o bytí jako takovém. V tradičním dělení filoz. se o. buď ztotožňuje s metafyzikou, nebo se pokládá za její nejzákl. část, tj. za metafyziku bytí. Ačkoli idea učení o bytí vznikla již ve starověké filozofii, výraz o. byl užit teprve 1613 R. Goclleinem (1547-1628) a 1656 J. Claubergem (1622-1665). Ch. Wolf zavedl pojem o. do obecné filozofické terminologie jako učení o bytí vůbec, tj. jako logiku pojmu bytí. Pův. ve starořec. filozofii vytvářeli eleaté metafyzické představy o bytí jako o věčné, nedělitelné a nehybné jednotě, vůči níž se jeví pohyb a mnohotvárnost jevů jako pouhé zdání. Avšak další filoz. se nespokojila s tímto abstraktně metafyzickým eleatským pojetím bytí a vytvářela konkrétnější ontologické teorie o prvcích bytí, tj. přecházela ke strukturálnímu hledisku ("kořeny" Empedoklovy, "semena" Anaxagorova, atomy Démokritovy). Bylo nutno propojit byti s konkrétními předměty, a tím spojit rozumový pojem se smyslovou zkušeností. Platón syntetizoval raně řec. o. ve svém učení o ideách - pomyslných formách či podstatách, jejichž odrazem je mnohotvárnost světa věcí. Platón nejen oddělil bytí od dění, tj. měnícího se smyslového světa, ale též bytí od jeho neomezeného principu a zdroje, tj. nekonečného "dobra". V novoplatonismu se tento rozdíl odrazil v učení o dvou hypostazích, o "jediném". a "rozumu". U Platóna je již o. těsně spjata s gnozeologií jako intelektuálním postupem od smyslově daného k pravé podstatě bytí. Aristoteles platónské myšlenky systemizoval a dále rozvinul, avšak aristotelská varianta o. je spíše popisem fyzické reality z hlediska o. než výkladem autonomní skutečnosti světa idejí. Platónova a Aristotelova o. včetně novoplatónských variant zapůsobila rozhodujícím způsobem na utváření celé západoevr. ontologické tradice. Středověká filoz. přizpůsobovala aristotelskou o. potřebám kř. teologie. Předpoklady pro to vytvářel již helénismus v učení stoiků, Filóna Alexandrijského, dále gnostiků a novoplatoniků. Jak platónská a aristotelská, tak středověká o. má obj. ideal. základy; o. tvoří jádro veškeré filoz. teorie, chce být logikou skutečnosti jako takové, avšak vychází mylně z toho, že obecné jako podstata má samostatnou existenci. Středověká o. ztotožňovala pojem abs. bytí s bohem, takže parmenidovské abs. bytí se spojilo s platónským pojetím dobra; množství "čistých podstat" se sbližovalo s představami o hierarchii andělů a bylo chápáno jako bytí, které zprostředkuje spojení mezi bohem a světem. Vrcholná scholastická o. je charakteristická detailním rozpracováním různých úrovní bytí (substanciální, akcidentální, aktuální, potencionální, nutné, možné, nahodilé) ve svém složitém teol. systému. Ve sporech o univerzália se projevovala různá ontologická stanoviska. Novověká filozofie je sice orientována převážně gnozeologicky, avšak o. zůstává nadále trvalou součástí filoz. učení. V systémech R. Descarta, B. Spinozy a G. W. Leibnize popisuje o. vzájemné vztahy substancí a subordinaci různých úrovní bytí, přičemž se uchovávají některé závislosti na scholastické ontologii. U filozofů empiriků (D. Hume) ustupuje ontologická problematika do pozadí. Kantův kriticismus se postavil proti "dogmatické" staré o. a vytvořil nové pojetí objektivity jako výsledku zpracování smyslových dat kategoriálním aparátem subjektu; otázka po "bytí jako takovém" ztrácí vně reálné nebo možné zkušenosti smysl. J. G. Fichte, F. W. J. Schelling a G. W. F. Hegel se vracejí k předkantovské racionalistické tradici výstavby o. na gnozeologickém zákl.; bytí chápou jako zákonitou etapu vývoje myšlení, kdy myšlení vykazuje svou totožnost s bytím. Avšak charakter tohoto ztotožnění, a tedy i totožnost o. a gnozeologie, jsou u nich podmíněny kantovským objevem aktivity subjektu; o. něm. klas. idealismu se proto zásadně liší od ostatní novověké ontologie; struktura bytí není postižitelná ve statickém nazírání, ale v její hist. a log. genezi; ontologická pravda se nechápe jako stav, ale jako proces. V burž. filozofii 2.pol. 19.st. zájem o o. jako samostatnou filoz. disciplínu prudce klesá, k ontologismu předcházející filoz. se zaujímá kritické stanovisko. Výsledky rychlého rozvoje přír. věd vybízejí k nefiloz. syntéze, která jen popisuje jednotu světa, kritika o. nabývá empirického a pozitivistického charakteru. Na druhé straně filoz. života se snaží interpretovat o. i její zdroj, racionalistickou metodu, jako vedlejší produkt nějakého iracionálního principu (schopenhauerovské a nietzschovské "vůle"). Počátkem 20.st. se prosazuje jistý návrat k ontologismu. Husserlova fenomenologie činí pokus o přechod od čistého vědomí k postižení struktury bytí; N. Hartmann ve své ontologii usiluje překonat tradiční odtrženost abstraktního bytí od bytí reálného a považuje věcný, lidský a duchovní svět za auton. útvary reality. Novotomismus obnovuje a dále systemizuje středověkou scholastickou o. Různé varianty existencialismu ve snaze o překonání psychologismu v pojetí lidské přirozenosti popisují struktury lidských prožitků jako charakteristiky samého bytí. Novopozitivismus naproti tomu pokládá veškeré pokusy o obnovu o. za recidivy spekulativní filozofie, a dokonce teologie minulosti. Všechny antinomie a problémy o. se mají řešit v rámci vědy nebo likvidovat pomocí log. analýzy jazyka. Ontologickou problematiku oživují v současnosti význ. výsledky rozvoje vědy, pro něž je charakteristická neobyčejně vysoká úroveň abstraktního myšlení; vznikají nové otázky adekvátní interpretace nových objevů a směrů, např. v kosmologii, kosmogonii, kvantové mechanice, kybernetice, obecné teorii systému a dalších.
