novohegelovství
novohegelovství, ideal. proud ve filoz. konce 19. a první třetiny 20.st., usilující vytvořit ucelený filoz. svět. názor na zákl. obnovené interpretace Hegelova učení. Na rozdíl od Hegelovy školy, která ve 30. a 40.letech 19.st. v Německu navazovala přímo na G. W. F. Hegela (starohegelovci, mladohegelovci), vzniklo n. ve Velké Británii, USA a Nizozemsku jako opožděné (vůči Německu, Rusku, Francii a Itálii) "objevení" tradičního hegelovství v situaci, kdy šíření mater., zejm. přírodovědeckého, a pozitivismu vyvolávalo v konzervativních kruzích zesílenou snahu o obranu náb. a oživení spekulativní filozofie. Proto je v těchto zemích obtížné odlišit ortodoxní hegelovce od novohegelovců. Ve Velké Británii reprezentují proces přerůstání hegelianismu v novohegelovství zejm. E. Caird, F. H. Bradley, R. B. Haldane, zčásti B. Bosanquet, J. E. McTaggart a R. G. Collingwood. Vykládali dial. ve smyslu smiřování protikladů a Hegelův svět. názor jako "teoretickou podobu křesťanství"; bojovali s angl. pozitivismem, proti absolutnímu idealismu s jeho zbožněním obecného akcentovali jednotlivce v duchu personalismu; Hegelův dial. historismus vykládali relativisticky. V USA, kde hegelovská tendence byla nejprve představována školou v St. Louis, se stali novohegelovci (J. Royce) momentem přechodu od hegeliánství k personalismu. ltalský n. založili na přelomu obou století B. Croce a G. Gentile; Croce chápal Hegela v liberálním, Gentile v totalitním duchu. Nejprve oba vystupovali pod heslem "obnovy idealismu" proti marx. a pozitivismu, později se obě tendence otevřeně střetly až k rozkolu, k němuž došlo před 2.svět. válkou, zejm. pro Croceho odpor vůči it. fašismu, zatímco Gentile vystupoval jako jeden z jeho ideologů. V Německu se n. vyvinulo z novokantovství a ve snaze uspokojit "hlad po světovém názoru" směřovalo k iracionalismu. Připravovali je W. Dilthey a W. Windelband svými pracemi o Hegelovi a hegelovství; jeho hlavními představiteli se stali G. Lasson (1862-1932), R. Kroner (1884-1947), H. Glockner, F. Rosenzweig, Eduard Spranger, S. Marck (1889-1945) a A. Liebert (1878-1946). Na pozice n. se dostávali v té či oné míře přívrženci obou novokantovských škol, marburské i bádenské. Novohegelovci negovali rev. jádro Hegelovy dial., zejm. učení o rozporu, dial. negaci a hist. pokroku. V situaci krize něm. spol. na přelomu 19. a 20.st. a v letech 1.svět. války usilovali novohegelovci ve jménu Hegela smířit a syntetizovat všechny směry imper. filoz. do "jediného proudu" něm. idealismu, jakoby završeného Hegelem. Syntéza, mající spojit všechny směry a obrátit je proti rev. marxismu, se nemohla zdařit pro vnitřní antagonismy mezi nimi, podobně jako ztroskotali i něm. revizionisté K. Korsch (1886-1961) a H. Cunow ve snaze pomocí n. vyvrátit vnitřní jednotu Marxova a Engelsova učení. Novohegelovci místo řešení protikladu racionality a iracionality jen dále prohlubovali iracionalistické tendence n. v teorii poznání; němečtí novohegelovci se soustřeďovali zejm. na problematiku filozofie dějin, filozofie kultury, filozofie státu a práva (T. Litt, 1880-1962, F. Rosenzweig, 1886 až 1929); v sociálně polit. oblasti akcentovali abs. primát obecného, tj. státu a národa nad jednotlivcem. Ke 100. výročí Hegelovy smrti byl zal. vůdci něm. novohegelovství mez. svaz - Hegelbund. Příchod nacistů k moci vyvolal v táboře n. rozkol, většina antifašistů mezi novohegelovci byla nucena emigrovat z Německa. Ve Francii se rozšířilo n. později; za začátek lze pokládat studie J. Walha o "nešťastném vědomí" v Hegelově filozofii a dále přednášky A. Kojèva o Hegelovi 1933-39, navštěvované J.-P. Sartrem, M. Merleau-Pontym, J. Hyppolitem, R. C. F. Aronem a dalšími. Ve spojení s existencialismem působilo n. na širší kruhy fr. inteligence. - N. v Rusku představoval zejm. A. I. Iljin (1882-1954), který se snažil je spojit s náb.-filoz. tradicí V. S. Solovjova a vlivy husserlovské fenomenologie. Prvky n. lze ve 20-50.letech identifikovat též v tzv. kritické teorii frankfurtské školy.
