norská kinematografie
norská kinematografie, po léta byla nejméně rozvinutou ze skandinávských kinematografií, ačkoliv její počátky spadají již do 1907 (Nebezpečí v životě rybářů ). V období rozvoje po l.svět. válce zde nejlepší filmy natáčeli Dánové (Nevěsta z Glomdalu , 1925, C. T. Dreyera a Laila , 1929, G. Sneevoigta, který také natočil populární zvukový film Ekaluk - Venuše z pólu . 1930). Ve 30. a 40. letech byla nejúspěšnější tvorba T. Ibsena. Po období koprodukcí převážně s protifašist. tematikou v 50.letech nastal v 60. a 70.letech výraznější rozmach, především díky státní finanční podpoře. Stát mj. vlastní největší společnost Norsk Film společně s obcemi, jimž patří i polovina všech kin. Kromě dvou dalších menších studií zde existuje i velké studio loutkového filmu (Caprino Filmcenter), kde od 1948 pracuje Ivo Caprine (*1920). V hraném filmu patří k nejzajímavějším tvůrcům Pal Lökkeberg (*1934, Zít , Odchod%) , Haaken Sandoy (Dagny ), Laila Mikkelsenová (To jsme my . Malá Ida ) a Ania Breienová (*1940, Znásilnění , Manželky , Hry lásky a osamění, Dědictví . Hon na čarodějnice ). Ročně se natáčí 10-12 filmů hraných, ale i filmy dokumentární, jako např. snímky T. Heyerdahla.
