náboj obecně
náboj, 1. voj. a les. celek skládající se ze střely, zapalovače (zápalky), hnací náplně a ostatních pomocných prostředků podle svého určení pro střelbu z ručních palných zbraní, děl, minometů nebo raketometů. N. může být jednotný (nábojnice a střela jsou spojeny v jeden celek) nebo dělený (střela není pevně spojena s nábojnicí a nabíjí se každá zvlášť). - Lovecké náboje se dělí na brokové, kulové, malorážkové a flobertkové. Brokový n. se skládá z nábojnice, zápalky, prachové náplně, krytky, zátky, kotoučku pod broky, hromadné nebo jednotné střely a uzavření. Kulový a malorážkový n. se skládá z nábojnice, zápalky, střely a prachové náplně. Flobertkový n. se skládá z nábojnice, jednotné střely a zápalky, která souč. nahrazuje prachovou náplň; nábojnice bývá někdy nastavena papírovým toulcem s drobnými broky (průměr 1-2,5 mm), v tom případě obsahuje i prachovou náplň. Souč. brokové a kulové n. mají zápalku ve středu n., zatímco malorážkové a flobertkové n. mají zápal okrajový; 2. fyz. el. n., jedna ze zákl. vlastností hmoty. Existuje záporný a kladný el. n. Jed. el. n. v soustavě Sl je coulomb (C). Volný n. lze odvést vodičem, vázaný nelze. Elementární el. n. viz elektron obecně.
