myšlení a jazyk
myšlení a jazyk, vzájemně spjaté jevy, kdy myšlení jako nejvyšší forma odrazu skutečnosti se vyjadřuje a realizuje pomocí jazyka jako materiálního systému znaků. M. a j. jsou spol. jevy; fyziologicky jsou podmíněny druhou signální soustavou a slouží poznávání světa a komunikaci mezi lidmi. Vědomí a myšlení neexistují v čisté podobě, jazyk je způsobem existence myšlení, jeho fyzickým nositelem. Fixuje a uchovává získané poznání a umožňuje jeho předávání od člověka k člověku, od generace ke generaci. Ze všech forem vědomí je myšlení nejintimněji spojeno s jazykem, bez jazyka není možné zobecňování, každé slovo (řeč) zobecňuje. M. a j. však nejsou totožné. Pojem není totožný se slovem, soud není totožný s větou. Myšlení se řídí specifickými zákony, které zkoumá a formuluje logika; jazyk má rovněž své zákonitosti a pravidla, jimiž se zabývá lingvistika. Jazyk vyjadřuje a jakoby zastupuje všechny lidské aktivity; působí např. aktivně i na vnímání, je základem specificky lidské paměti, slouží jako nástroj identifikace emocí a zprostředkovává emocionální reakce člověka. Myšlenkové procesy analýzy a syntézy, indukce a dedukce, tvoření hypotéz a teorií nejsou bezprostředně totožné s řečí jako procesem užívání jazyka. Novopozitivismus, absolutizující úlohu formální logiky, log. sémantiky, sémiotiky a lingvistiky, se pokoušel redukovat problematiku myšlení a svět. názoru na log. analýzu jazyka.
