krásný sloh
krásný sloh, česká gotika v letech 1380-1420 a v širším smyslu i středoevr. varianty internacionálního slohu, dříve ozn. něm. "weicher Stil" (měkký styl). K. s., zal. na soustavě protikladů, spojil v zobrazení reálného světa prvky skutečné a neskutečné, přirozené a umělé, senzuální a spirituální, tradiční a nové ve formální jednotu. Antinomiím odpovídají i výrazové prostředky; vycházejí z got. eurytmie a smyslové plnosti, z rafinované stylizace a vizuální zkušenosti, z respektu k ploše a k trojrozměrnosti. Převládl typ izolované, štíhlé, esovitě prohnuté postavy s kultivovaným a formálně vytříbeným výrazem a s působivou eurytmií křivek bohatě řasených šatů. K. s. má kořeny v umění 2.pol. 14.st. a plně se rozvinul v době Václava IV. Předstupně k. s. pocházejí z Parléřovy pražské hutě (socha sv. Václava, 137l), výrazný podíl při konstituování slohu měla desková malba Mistra třeboňského oltáře. Typickými díly k. s. jsou v soch. "krásné" madony (Krumlovská, Plzeňská) a piety, v mal. mariánské obrazy (Roudnická madona, Madona svatovítská) a izolované postavy světců a světic. Kolem 1400 převládly náměty lyrické a intimní povahy, neboť měly být prostředkem k hlubší kontemplaci, související s dobovými náb. požadavky. Zároveň však docházelo í k postupnému ocenění smyslové "krásy" výtv. děl, která jim byla radikálním reformním hnutím vytýkána. V arch. se k. s. projevil sjednoceným prostorem, formálním vytříbením stavebních článků a neobvyklými klenebními útvary, které nekorespondují s půdorysným schématem a stávají se samostatnou estetickou hodnotou (Vlašská kaple v Kutné Hoře).
