latinská literatura středověká, II.
latinská literatura středověká, II. Latina se již v prvních stoletích n.l. rozštěpila na lit. a mluvenou. Lit. latina pozvolna upadala, zatímco mluvená se intenzívně vyvíjela, a to odlišně na různých územích býv. řím. říše, ovlivňována jaz. domácího obyvatelstva, s nímž stále více splývala. Hrozící rozklad latiny byl zastaven činností iroskotských misií (Columbanus, Beda Venerabilis); v Evropě byly zakládány kláštery, které se staly novými středisky vzdělanosti (Sankt Gallen). Lit. činní byli v tomto období např. filozof Boëthius, prozaici Cassiodorus Senator, Martin z Bragy, Isidor ze Sevilly, Julianus z Toleda, básník Venantius Fortunatus, všestranný Aldhelm z Malmesbury a další. - Druhé období, karolínské (doba Karla Velikého až do konce 9.st.), přispělo k rozvoji lat. liter. zavedením latiny jako správního jaz. rozsáhlé říše Karla Velikého. K tomu bylo ovšem nutno provést reformu vzdělání (trivium, quadrivium, teologie). V klášterních skriptoriích bylo opsáno (a tím zachráněno) mnoho starších latinských děl. Na dvoře Karla Velikého byli činní například Alkuin, Petr z Pisy, historici Paulus Diaconus (720-asi 799) a Einhart, básníci Paulinus z Aquileie († 802), Theodulf Orleánský. Pěstována byla hl. historie, hagiografie, teologie, ale též filologie, zdokonalily se i jiné žánry, např. sekvence (Notker Balbulus), hymnus (Hraban z Fuldy), knížecí zrcadlo (Jonas z Orléansu). - Třetí perioda, zvaná ottonská, sahá od konce 9. do 11.st. Po období krize a úpadku liter. od konce 9. zhruba do pol.l0.st. došlo k novému rozmachu hosp. a kult. života za císařů Otty l. a jeho potomků Otty II. a Otty III. (tzv. ottonská renesance). Pro toto období je charakteristický opětovný příklon k ant. dědictví. Význ. se rozvinulo školství a s ním se rozrostla též lit. střediska (kláštery, opatství, katedrální školy). Pěstována byla především historiografie (Adam z Brém), legendistika, ale též poezie duchovní (Adalbero z Laonu) a didaktická (Odo z Meungu), vzniklo drama (Hrotsvitha z Gandersheimu) i světská lyrika (Carmina Cantabrigiensia - Písně cambridgeské, soubor písní z fr.-něm. Porýní z doby kolem pol.ll.st.). - Ctvrté období, nazývané též zlatý věk l. l. s., sahá od konce 11. do zač.13.st.; je charakterizováno bojem o investituru, ale i prvními křížovými výpravami (setkání s novými zeměmi), rozvojem obchodu a měst, městského školství, scholastiky, studiem řím. práva, přír. věd. Latina jako lit. jaz. se podstatně zdokonalila. Pozoruhodně se rozvinula poezie, zejm. žákovská (Archipoeta, Hugo z Orléansu), satirická (S. Amarcius), duchovní, ale i epika nauková (Marbod z Rennes, Odo z Meungu, Alanus ab Insulis, A. Neckham) a rytířská (Alexandreis Waltera ze Chatillonu), stejně jako komedie (Vitalis z Blois, Matthieu z Vendôme). Vznikly také nové poetiky (Matthieu z Vendôme, Galfredus de Vino Salvo, Petr z Blois). V próze se nadále dařilo historiografii (Otto z Freisingu), ale též próze duchovní (P. Abélard, Petrus Lombardus, Bernard z Clairvaux, Petrus Venerabilis z Cluny). - Páté období (13.-l.pol. 14.st.) bylo dobou vrcholného feudalismu. S dalším rozmachem měst docházelo k intenzívnímu rozvoji školství, a tedy i ke zvýšení počtu tvůrců i příjemců liter. lntenzívní intelektuální život se soustřeďoval především na univerzity, kde se udržovala dlouhodobá tradice pěstovaných oborů (Bologna-právo, Oxford-přírodní vědy, Paříž-teologie, logika). Především zde se rozšířil typický lit. žánr - kvestie. Filozoficky se toto období opíralo do značné míry o učení Aristotelovo, jehož díla byla přeložena do latiny a hojně vykládána. Charakteristickým rysem této etapy byl vznik syntetizujících děl v různých oborech: přírodopisné encyklopedie (Albert Veliký), soubory legend (Jacobus de Voragine), teologické sumy (Tomáš Akvinský). Převahu měla díla prozaická, akcentována byla i zábavná funkce liter. (Quido de Columna; Gesta Romanorum ), dařilo se i didaktickému básnictví (Alexander de Villa Dei). Do liter. začínaly pronikat nár. jazyky. - Sesté období (od pol.14.st. do nástupu humanismu) bylo obdobím krize středověké společnosti. Morové epidemie, papežské schizma, války, reformní hnutí a nástup renes., to vše se odrazilo i v liter., jež se mnohdy stala nástrojem ideol. konfrontace (J. Viklef, J. Hus). Vznikly teol. traktáty, kvestie, postily. Pokračovaly syntetizující tendence. Stále více pronikala liter. psaná nár. jaz.; to dávalo možnost aktivního zapojení do lit. procesu i laickým osobám. Pozvolna tak v evr. literaturách krystalizovaly větev latinská a větev nár., která nejen adaptovala nejoblíbenější díla latinská, ale produkovala i samostatnou tvorbu. Oba proudy se navzájem silně ovlivňovaly, byly součástí týchž spol. struktur a myšlenkových proudů; nelze je proto od sebe odtrhovat. V průběhu 14. a 15.st. pronikly do většiny evr. zemí myšlenky renes. humanismu, což vedlo k význ. změnám v názorech na společnost, liter., antické dědictví atd; tím se vývoj l. l. s. uzavřel. V.t. humanismus.
