lékařství
lékařství, medicina - vědní obor, jehož úkolem je chránit a zlepšovat zdraví, předcházet vzniku a šíření nemocí, nemocné léčit a zvyšovat zdravotní uvědomění lidí. - Začátky l. spadají do období prvobytně pospolné spol., v níž dochází k prvním pokusům o terapeutické zásahy (uplatňování přirozených léčebných prostředků jako vody, tepla, léčivých rostlin), zastřené praktikami magie a náb. kultu. Původní empirismus nejst. nevěd. léčení (trepanace lebky doložené z pravěku, praxe ranhojičů) byl ve svých pozitivních momentech narušován vírou v moc nadpřirozených sil, která se stala jedinou tzv. etiologickou proměnnou v chápání nemoci a v její léčbě; nemoc vzniklá nepřízní bohů či démonů byla léčitelskou doménou kněží, kouzelníků a šamanů. Náboženský vliv v pojetí nemoci a terapie se uplatňoval u všech kulturních národů starověku (Egypt, Asýrie, Babylónie, Indie), kromě Číny. - Řecké lékařství se vymanilo z vlivu náboženství v 5.-4.století př.n.l. vznikem světského lékařství, za jehož zakl. je pokládán řec. lékař Hippokrates; považoval nemoc za přírodní jev, který má poznatelné příčiny a zákonitosti, a kladl vysoké požadavky na vzdělání a morálku lékaře. Poznatky l. v období řím. říše sepsal Galenos. Jeho lék. názory byly tradovány po celý středověk, kdy bylo l. v Evropě zcela pod vlivem kat. církve. V 9. a 10.st. vzniklo lékařství arabské; nejvýznamnějšími představiteli byli Rhazes a Avicenna a jejich spisy ovlivnily i l. evropské. Od 12.st. se l. začalo přednášet i na univ. a v Evropě se i přes odpor církve začaly provádět pitvy lidských těl. - Počátky moderního l., podloženého objevy přír. věd, náleží do doby renesance. Jedním z prvních, kdo v 16.st. využíval přírodovědné poznatky, byl něm. lékař a chemik Paracelsus. - Moderní anat. zal. vlámský lékař A. Vesalius. Základ novodobé fyziol. dal angl. lékař W. Harvey. It. lékař J. B. Da Monte (1498-1551) začal používat metodu klinického vyučování v lék. Zdokonalení mikroskopu niz. přírodovědcem A. Leeuwenhoekem umožnilo objevy histologické a epidemiologické. Základy moderní chirurgie a porodnictví položil fr. lékař A. Paré. - Postupný rozklad feudalismu a vytváření kap. výr. vztahů se odrazilo i v l., které se mohlo stále více opírat o nové poznatky přír. věd. V této době se stává součástí l. i chirurgie, jíž se dříve zabývali lazebníci a bradýři. K rozvoji klinického lék. přispěl zejména objev poklepu (L. E. Auenbrugger) a poslechu (R. T. H. Laënnec) a jejich propracování č. lékařem J. Skodou. Jedním z význ. představitelů novodobé chirurgie byl rus. lékař N. I. Pirogov. Z vnitřního l. a chirurgie se postupně oddělovaly samostatné obory, např. pediatrie, neurologie, oftalmologie, gynekologie. - Mikrob. objevy (L. Pasteur, R. Koch, I. I. Mečnikov) se staly účinnou zbraní v boji proti infekčním onemocněním. - Nové možnosti diagnostické a terapeutické byly dány fyz. i chem. objevy, např. rentgenu a radia. Objevy I. M. Sečenova, S. P. Botkina a zejm. I. P. Pavlova a jeho učení o jednotě celého organismu řízeného CNS a o vyšší nervové činnosti uvedly na novou cestu fyziol., neurologii i vnitřní lékařství. - V 1.pol. 20.st. se začaly lék. vědy dělit rychleji na specializované vědní obory; byla rozvíjena experimentální fyziol., patologie i farmakologie. Součástí mikrobiologie se stala specifická léčba a prevence, teor. i klinická imunologie a virologie. Význ. pokrokem v l. byl objev a uplatnění chemoterapie, později léčby antibiotiky, které společně s preventivním očkováním proti infekčním chorobám vytvořily předpoklady k likvidaci mnohých nemocí. - V souč. době se l. dělí na řadu teor. oborů, např. anat., histologii, embryologii, fyziol., a na řadu oborů klinických, např. na vnitřní lék., chirurgii, porodnictví. - Soudobé l. se opírá stále více o prudký rozvoj řady přírodovědních oborů, zejm. fyz., a využívá vyspělou tech. (kybernetiku, elektroniku) k zpřesnění diagnostiky a terapie. V.t. zdravotnictví; biologie obecně; mikrobiologie obecně; Nobelova cena.
