keramika obecně
keramika [řec.] 1. výtvarné umění souhrnný název pro sušené a pálené hrnčířské výrobky vyráběné z hlíny (dutá užitková k., plastiky, kachle), zhotovované od neolitu, postupně s využitím hrnčířského kruhu; podle technologie, materiálu a povrchu (zjemňování materiálu a zkvalitnění vypálení, snižování poréznosti a zlepšování glazur) se vývojově dělí na terakotu, kameninu, fajáns, pórovinu a porcelán; 2. technol. široká skupina anorg. nekovových materiálů, které se vyrábějí tvarováním práškových látek a zpevněním tvaru žárovým procesem slinováním. Tradiční typy keramiky na bázi kaolínu, jílů a hlín se dnes vyrábějí mechanizovanými a automat. postupy (s výjimkou umělecké k.). Směs práškových látek se přídavkem vody upravuje na plastické těsto (tvarované strojním tažením, vytáčením) nebo na suspenzi pro lití do sádrových forem. Následuje opatrné sušení a vypalování převážně v tunelových pecích za teploty nejčastěji 1 300-1 400°C. Povrch výrobků se často opatřuje glazurou. Hl. typy k. na bázi jílových surovin jsou např. porcelán, kamenina, cihlářské výrobky. Obvykle se rozlišuje k. užitková, stav. a tech. Nové typy tech. k. neobsahují jílové suroviny; tvarují se s org. plastifikátory a vypalují při teplotě 1 400-1 700°C, popř. i vyšší. Označují se podle hl. výchozích surovin nebo podle hl. minerálu tvořícího produkt: k. steatitová, forsteritová, cordieritová, oxidová (tj. z čistých oxidů, např. Al2O3 - slinutý korund, ZrO2, BeO), rutilová a baryumtitanátová (pro keramická dielektrika), feritová a dále k. z neoxidických slouč. (nitridů, karbidů). Samostatnou skupinu keramických materiálů tvoří žáruvzdorné hmoty.
