keltské náboženství a mytologie
keltské náboženství a mytologie, soubor polyteistických náb. a mytol. představ Keltů (zejm. ze západokeltské oblasti), osobitý silnými totemistickými pozůstatky (kult postav zvířecí podoby), krutostí rituálu (lidské oběti) a nesnadnou zařaditelností hl. bohů (Tanaros, Taranis, Teutatés, Ogmios, Dagda, Epona, Brigit). Pův. zdroje náb. představ jsou zastřeny či překryty řec.-řím. interpretací (ztotožňování keltských božstev s řec. a řím. bohy) či pozdějším vývojem (doklady o náb. představách a obřadech v retenčních keltských oblastech, zejm. v Irsku). Do pozdně laténského období přežilo množství místních bohů s kmenovým charakterem, kteří stáli na konci vývoje rodových a totemistických tradic. Všichni plnili zákl. ochranné funkce. K nejst. okruhu patří chthonické božstvo Epona, připomínající Velkou Matku a Zemi, které často splývá se svým mužským protějškem (Teutatés). Synem i manželem Eponiným byl Lug, přirovnávaný k Merkurovi. Jeho syny bylo několik dalších bohů ochraňujících různá odvětví lidské činnosti (řemesla). Složitý keltský panteon byl doplněn množstvím dvojitých či trojitých bohů (Tři Matky), trojhlavých nebo čtyřhlavých božstev a řadou posvátných zvířecích bytostí (kanec, kůň, býk, kohout, medvěd), z nichž některé měly psychopompické rysy (doprovod do podsvětí), jiné zastupovaly samotné božstvo. Velký význam měly i posvátné stromy a rostliny (dub, habr, jmelí). Uctívány byly řeky, prameny a vrcholy hor. Zvl. místo v liturgii zaujímal posvátný háj (drunemeton). Jednotlivá božstva byla zobrazována kamennými či dřevěnými sochami, umisťovanými spolu s náb. symboly ve svatyních. Archeol. objekty ozn. jako keltská kultovní místa (nemeton) jsou doloženy v celé keltské Evropě. Bohoslužbou se zabývali kněží (druidové), tvořící přísně uzavřenou kastu, doplňovanou syny z předních šlechtických rodin. Vedle druidů existovaly i podřízené kněžské vrstvy (vates), činné především při vlastním rituálu. Náb. obřady vyžadující lidské oběti byly příznačné svou krutostí, vázanou hl. na představu vyprošení příslušných ochranných funkcí (kult uťaté hlavy). Vedle krvavých obětí byly běžné i oběti užitných předmětů (votivní uložení na nedotknutelných posvátných místech kmene). V náb. představách Keltů výrazně dominovala víra v posmrtný život a v převtělování duší, jež byla mocnou vnitřní a subj. silou, která buď omezovala, nebo podporovala jejich veškeré konání. Teprve v posledních dobách keltské samostatnosti náb. a kult směřovaly k tomu, aby se staly účinným nástrojem vznikající státní moci.
