kantáta
kantáta [it.], rozsáhlé vokálně instrumentální dílo, zpravidla pro sóla, sbor a orchestr. Obsazením, strukturou a absencí scénické akce se k. blíží oratoriu, od něhož se liší menším rozměrem a menší dramatičností. - Původně znamenala kantáta každou zpívanou skladbu (cantare, lat. zpívat) na rozdíl od instrumentální sonáty (sonare, lat. hrát). Vlastní k. se vyvinula v 1.pol. 17.st. v Itálii, zprvu v sólové vokální podobě. Od poloviny 17. do pol.18.st. se k. v Itálii skládaly ze dvou nebo několika árií da capo se vstupními recitativy; doprovod byl psán formou bassa continua. Tyto k. se přiblížily operní scéně. It. k. byly převážně světské (cantata da camera). Duchovní k. (cantata da chiesa) se zformovala v Německu; zprvu byla identická s duchovním koncertem. Důležitou úlohu při utváření duchovní k. měly sborníky kantátových textů, sestavené na zač. 18.st. něm. básníkem a teologem E. Neumeisterem. K tomuto typu k. se přiklonil zvl. J. S. Bach, jehož zásluhou zaujala duchovní k. význ. místo mezi tehdejšími hud. žánry. V 2.pol. 18.st. se rozvíjela něm. světská kantáta, zejm. sólová. Kantátové sborové žánry se význ. uplatnily za fr. burž. rev. konce 18.st. Od období hud. romantismu a zejm. ve 20.st. vznikají jednotlivá individualizovaná kantátová díla, v nichž má zpravidla závažnou úlohu sbor (díla S. S. Prokofjeva, l. F. Stravinského, C. Orffa, Z. Kodálye, u nás zejm. B. Smetany, A. Dvořáka, Z. Fibicha, V. Nováka, L. Vycpálka, V. Dobiáše, J. Seidla).
