jednání
jednání, specificky lidská, vůlí řízená činnost spočívající v relat. uspořádaném sledu aktivit vědomě směřujících k cíli. J. je užší pojem než chování, které se ve své obecnosti vztahuje i na aktivity subhumánních živočichů a neživých systémů. Popudem k j. je požadavek okolí (úkol) nebo vlastní uvědomovaná potřeba (motiv). Představa cíle vede k volbě prostředků a způsobů jeho dosažení při zvážení reálných podmínek dané situace (vytváření plánů a strategií j. v rámci psychické regulace činnosti jedince). V průběhu j. mohou vznikat konflikty (např. při oddálení cíle), na jejichž řešení se podílí celá osobnost člověka. V regulaci j. hrají význ. roli kognitivní procesy (přijímání a zpracování informací), vůle, motivace a emocionální faktory. Jestliže selhává kognitivní kontrola a j. je výrazně pod vlivem silných emocí, hovoří se o afektivním jednání. J., které vystupuje jako forma řešení spol. problémů a rozporů, se nazývá sociální jednání. Řada sociologů (M. Weber, F. Znaniecki, T. Parsons) v něm spatřuje centrální sociologickou kategorii a snaží se redukovat celou sociologii na teorii spol. jednání. Hl. pozornost věnují subjektu j., situaci a smyslu jednání pro určítý subjekt. Přitom spol. důsledky jednání zůstávají v pozadí. Absolutizace psychol. aspektů j. a zanedbání ostatních vede k psychologizaci sociol. J. jako specificky lidská aktivita má bytostně sociální charakter. Poruchy j. se dělí a) na hypagilnost, tj. útlum j., např. při celkovém útlumu, při únavě nebo depresi; b) na hyperagilnost, tj. nadměrnou aktivitu j., např. v činorodé euforii, při mánii; c) na agitovanost, tj. extrémní a přitom neúčelnou hyperagilnost; d) na stupor, tj. vymizení jakýchkoliv projevů jednání.
