indonéská literatura
indonéská literatura, vzniká počátkem 20.let tohoto století. Těžištěm lit. činnosti je vydavatelství Balai Pustaka. Jazykově navazuje na starší liter. malajskou, tematicky se uvolňuje a zaměřuje se na souč. problematiku střetávání tradic s evr. myšlením a způsobem života. Hlavními představiteli jsou : Marah Rusli (1889-1968), Abdoel Moeis (1890-1959) a Nur Sutan Iskandar (*1893). Od 1933 vychází čas. Pujangga Baru (Nový spisovatel), který sdružuje spisovatele toužící vymanit se z tradic a vytvořit moderní i. l. odpovídající svět. měřítku. Průkopníky tohoto směru jsou Muhammad Yamin a Rustam Effendi (*1903), hl. představiteli však teprve S. Takdir Alisjahbana (*1908), bratři Sanusi Pane (1905-1968) a Armijn Pane a básník Amir Hamzah (19ll-1946). Za jap. okupace se stává centrem lit. dění ochotnické divadlo Maya v čele s Usmarem Ismailem (*192l) a Rosihanem Anwarem (*1922). Po 2.svět. válce vzniká nový směr - Angkatan ,45 (Generace ,45). Protí teoretizujícím tendencím předválečných směrů dávají tito spisovatelé výraz spontánnosti duševního prožitku s koncepcí univerzálního humanismu. Poezie dává přednost volnému verši, v próze převládá povídka a novela. Hl. představitelé poezie jsou : Chairil Anwar, Rivai Apin, Asrul Sani (*1926) a Sitor Situmorang (*1924), prózy Pramoedya Ananta Toer, ldrus, Achdiat Kartamihardja (*19ll), Utuy Tatang Sontani (*1920) a další. Nejmladší generace nastupuje po 1966. Tematika je nesena polit. protestem, který se brzy mění v protest sociální. Charakteristický je prvek experimentu. Hl. představiteli jsou : K. H. Ramadhan (*1927), lwan Simatupang (1928-1970), Putu Wijaya (*1944) v próze, Rendra (*1935), Taufiq Ismail (*1937) a J. Darmanto (*1942) v poezii. Největším lit. kritikem lndonésie je H. B. Jassin (*1917).
