imunita obecně
imunita, [-ny-, lat.] 1. lék. reakce organismu na styk z cizorodým materiálem antigenní povahy, např. s mikroorganismy. Dělí se na a) i. přirozenou, která je souborem reakcí přítomných v organismu od narození a nezávisí na jeho předchozí zkušenosti s cizorodými látkami. Její mechanismy zajišťují očišťování tkání od cizorodých látek a uplatňují se jako faktory antiinfekční rezistence organismu; b) i. získanou, adaptivní, která je schopností organismu specificky reagovat na cizorodý materiál antigenní povahy. Je vázaná na přítomnost specializovaného buněčného systému (lymfatické tkáně). Výsledkem je tvorba specifických protilátek nebo buněk schopných reagovat s antigenem, který jejich tvorbu vyvolal, a vznik buněk vyznačujících se imunologickou pamětí, to jest zvýšenou schopností reakce na antigenní podnět; 2. právo exempce - vynětí osob z působnosti trestního práva, např. nestíhatelnost poslance zákonodárného orgánu za činy související s výkonem poslaneckého mandátu a nedotknutelnost jeho osoby; nesmí být volán k trestní odpovědnosti nebo vězněn bez souhlasu sněmovny (i. poslanecká). - I. diplomatická zahrnuje zejm. osobní nedotknutelnost dipl. osob, nedotknutelnost budov dipl. zastupitelství a vynětí dipl. osob z trestní, civilní a správní jurisdikce přijímajícího státu. V.t diplomatické výsady a imunity; 3. hist. vynětí z pravomoci, osvobození od poplatků a břemen. V době feud. mohl panovník na zákl. i. např. vyjímat osoby z pravomoci státních úředníků. V kanonickém právu platila např. i. soudní (výlučné právo kleriků, podléhajících pouze círk. soudům), i. věcná (týkající se např. círk. majetku); 4. kybernetika viz šumová imunita.
