hebrejské kmeny
hebrejské kmeny, semitské nomádské obyv. pronikající od pol. 13. st. př.n.l. do Palestiny, osídlené převážně semitským (Kananejští), ale i nesemitským obyv. (Pelištejci); po porážce koalice pěti kananejských měst, vedené jeruzalémským králem, upevnily h. k. své postavení a vytvořily dvanáctičlenný svaz (mj. ideologicky spojený vírou v boha zvaného Jahve). Na přelomu 11.-10.st. vznikl ze svazu h. k. stát, jehož počátky jsou spojeny s legendární postavou Saula (asi 1025-1005 př.n.l); nástupce David (asi 1010-970) upevnil jednotu a moc státu, ale za vlády Salomouna (asi 970-930) začíná proces separace, který po jeho smrti vrcholil rozštěpením státu na sev. (izraelské) a již. (judské) král. Oba státy pak ztratily samostatnost - sev. král. vyvrátil Sargon II. dobytím Samaří (722 př.n.l.) a judské král. podlehlo 587 př.n.l. Babylónii, kam byla deportována část obyvatel.