francouzský balet
francouzský balet, rozvoj baletu začal ve Francii v 16.st. pod přímým vlivem it. dvorních zábav a slavností. První balety měly mytol. náměty a oslavovaly krále a jeho dvůr. V 17. a 18.st. se vytvořily formy opera-balet a komedie-balet, balet se profesionalizoval, zejména po zal. Král. akademie tance (1661), vedené baletním mistrem Ch. L. Beauchampsem. Prudce se rozvíjela baletní tech. Reformu baletního um. podnítila tanečnice M. Salléová, nejvýrazněji se o ni zasadil J. G. Noverre, který kladl důraz na dram. funkci tance. Největšího rozmachu dosáhl f. b. v období romant. Náměty baletů (Sylfidy, Giselle . Ondina ) a špičková tech. tance sloužily k vyjádření romant. představ o světě snů a přeludů. Nejslavnější tanečnicí se stala M. Taglioniová. Po úpadku koncem 19.st. přinesli nové impulsy ruští tanečníci a choreografové (A. P. Pavlovová, S. P. Dagilev, V. F. Nižinskij, S. Lifar) a G. Balanchine. Po 1945 vzniklo několik význ. baletních skupin, např. Balet Elysejských polí (1945-51), Balet Paříže (1948-1967). K nejvýznamnějším choreografům patří R. Petit a M. Béjart. Význ. baletní skupiny pracují i v dalších fr. městech (Marseille, Lyon).
