drama obecně
drama [řec.], zákl. lit. druh (vedle lyriky a epiky); zvolené téma sděluje výhradně přímými promluvami a jednáním dram. postav, popř. scénickými nebo režijními poznámkami. V důsledku zaměření na scénickou realizaci se děj podává ve formě aktuální přítomnosti a prostřednictvím dialogu; monolog (samomluva) má jen epizodickou funkci. Námětem d. bývá zpravidla vyhrocený konflikt. Prostřednictvím dialogu je buď děj předváděn přímo před divákovýma očima, takže jej divák prožívá jako bezprostřední svědek (dramatický, tj. předváděný čas se pak kryje s časem děje samého), nebo jde o dialog narativní (vyprávěcí) povahy (sděluje se jím něco, co se událo dříve). D. může být psáno prózou (činohra) i veršem (veršované d.), někdy je deklamováno s hud. doprovodem (melodram), jindy zpíváno (zpěvohra, opera, hudební d.). Výstavba dram. děje se obvykle vyrovnává se zásadami dram. jednot, formulovaných Aristotelem, ale označených za zákon v renes. a především ve fr. klasicismu. Podobně z Aristotela vychází také pojetí kompoziční výstavby děje, konfliktu a charakterů, které bylo postupně doplněno do pětistupňového schématu: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa. Dram. ději někdy, zvl. v antice, předchází jako samostatný vstupní celek prolog (předehra), který uvádí do následujícího děje podobně jako expozice nebo slouží k vyjádření obecných nadčasových či est. postojů autora (Aischylos, J. W. Goethe, B. Brecht); obdobně může být d. zakončeno epilogem (dohrou), závěrečným dějovým celkem nebo proslovem k divákům (zvl. ant. a středověké d.). V evr. tradici se nejčastěji užívá žánrová diferenciace podle povahy konfliktu: tragédie, komedie, tragikomedie. V antice se k těmto zákl. žánrům řadilo satyrské drama, žánrové formy frašky (atellana, mímos, pantomímos). Ve středověku se vyvinula hra církevní, mystérium, moralita, mirakulum, k nim se vytvořily jejich komediální protiklady: farce, sottie, formy mezihry (interludium). Podle volby tématu se rozlišuje biblické d. (čerpá ze Starého a Nového zákona), historické d., měšťanská truchlohra (zvl. v Německu: G. Lessing, F. Schiller), dram. báchorka. Na žánrové diferenciaci se podílí také metoda dram. výstavby (analytické d., psychologické d.). Rozlišení žánrů se řídí také celkovým tvarem a výběrem prostředků v d., např. loutková hra, commedia dell'arte, monodrama (tvoří ji prakticky monolog jediné dram. postavy), vaudeville ap. D. se liší též podle povahy konfliktu, např. d. intrik nebo d. prostředí, patří sem také osudové d. Některé žánry charakterizuje počet dějství (aktovka), popř. počet celovečerních dílů, např. trilogie (J. Vrchlický, Z. Fibich: Hippodamie), tetralogie (R. Wagner: Prsten Nibelungův). Na vývoji dram. struktury se význ. podílejí také prostředky epizace (středověké d., epické divadlo) nebo naopak lyrizace (lyrické d., veršované d., montáž). Formování dram. žánrů ovlivňuje v každé době také dobový spol. a v neposlední řadě lit. kontext (klasicistické d., žánr lid. hry, improvizované d., školské d., antidrama, absurdní divadlo), některé žánry jsou proto vázané pouze na jistou nár. div. kulturu (jap. kabuki, špan. auto sacramentale, fr. proverb). Žánrové diferenciaci podléhají také díla hud. dramatická (opera, opereta, singspiel, muzikál, hud. komedie, hra se zpěvy, patří sem také balet, pantomima, revue). V.t. tabulku Nejznámější světová dramata.
