buddhismus
buddhismus [-zm-, sanskrt], náb.-filoz. systém, který vznikl v 6.-4.st. př.n.l. v sev. Indii (název podle zakl. Buddhy). V průběhu hist. vývoje se stal (vedle kř. a islámu) jedním z nejrozšířenějších náb. hl. v zemích stř., jv. a vých. Asie. Jako všechna ind. náb. přejal b. víru v karmu a ve stěhování duší. Vlastním základem buddhistické nauky (dharma) je učení o utrpení (dukkha), které b. chápe jako vlastní podstatu života; hlásá cesty k jeho překonání a k dosažení konečného cíle, tzv. nirvány, tj. stavu, kdy končí koloběh převtělování a tím také utrpení. - V době svého vzniku se b. jevil jako reakce na vystupňování protikladů mezi sociálními skupinami; postavil se dokonce do opozice proti oficiálnímu bráhmanistickému kastovnímu systému tím, že prohlásil všeob. rovnost. Na druhé straně je ovšem učením sociálně pasívním, odtrženým od konkrétní hist. situace. Tím byl b. přijatelný pro vládnoucí síly, což se stalo hl. předpokladem jeho rozšíření. Jako náb. se rozpadl ve dva hl. směry. Raný b., hínajána (malý vůz, tj. úzká cesta ke spáse), se přidržoval nauky obsažené v kánonických textech; mladší b., mahájána (velký vůz, tj. široká cesta ke spáse), vznikl v 1.st. př.n.l. v sz. Indii, přijal množství prvků z různých jiných kultů a stal se přístupnější širokým vrstvám. - V Číně se b. začal šířit v 1.st. n.l., největšího významu dosáhl ve 4. a 7. st. Do Japonska se dostal v 6.st. z Číny a Koreje. V 16. a 17.st. se rozšířil v Tibetu a Mongolsku ve svérázné formě lámaismu. Ve své starší formě je dosud živý ve Srí Lance, Barmě a v Thajsku, v mladších formách v ostatních zemích střední a jihovýchodní Asie. V.t. Buddha, zen-buddhismus, indické náboženství a mytologie.
