bengálská literatura
bengálská literatura, nejbohatší z novoind. literatur sev. lndie psaných v novoindických jazycích. Ve starém údobí (10. - 18.st.) převládla hinduistická produkce, jež ideově navazovala na staroind. písemnictví, ale obohatila celou ind. literaturu o mangaly, epické skladby k poctě bohyně Manasy a Candí, i lyrickými veršovanými písněmi pady, inspirovanými zejm. milostným životem boha Krišny (Višnua). Všechna stará b. l. je veršovaná a s výjimkou nevelké muslimské části z 16. - 18.st. náboženská. Vedle počátečních tantrických písní čarjá (10. až l l.st.) vynikli B. Candídás, Krittibás, Mukundarám Cakrabartí (16. st.) svým eposem Čandínangal (Píseň k poctě Čandí) a především Bháratčandra Ráj (18.st.), který dovršil starou tradici třídílným epickým dílem Annadámangal (Píseň k poctě Annady). Po desetiletích hlubokého úpadku začíná v 19.st. moderní etapa. V Kalkatě bylo centrum britské koloniální správy, 1800 zde byla založena první bengálská tiskárna, klasická díla evropské a staroindické literatury byla překládána do bengálštiny. Vznikaly nové žánry - drama (Dínabandhu Mitra, 1829 - 1874), román (Čattopádhjáj) a moderní poezie (M. N. Datta); modernizaci b. l. dovršil R. Thákur. Rozmach levicově a protikolon. zaměřené liter. přinesla 40. léta, kdy vrcholí tvorba romanopisce a povídkáře M. Bandjopádhjáje, lyrika Džíbanánandy Dáše (l 899 - 1954). Po osvobození Indie a rozdělení Bengálska dochází k výrazné diferenciaci. Silnější je indická západobengálská složka soustředěná v Kalkatě, kde tvoří sociální prózy N. Gangopádhjáj, formálně vy.. tříbené verše Bišnu De (*1909), krátké povídky Banaphul, polit. angažovanou poezii S. Mukhopádhjáj a z mladších autorů romány a povídky Samareš Basu (*1923). Ve vých. části (dnes Bangladéš) navazuje na bohatou tradici folklóru Džasimuddín, celkově však lit. tvorba nedosahuje vysoké úrovně ind. autorů Záp. Bengálska.
