architektura obecně
architektura [z řec. architekton, pův. hl. tesař, později stavitel, tvůrce, původce], dílo architekta, tj. navrhovatele, v širším smyslu stavitelské um., vytvářející funkční prostor podle ideových představ architekta prostřednictvím tech. konstruktivních možností daných dobou. Ideové představy architekta jsou úzce spjaty s est. názory (tj. se souborem proporčních pravidel a forem) a s názory na praktické cíle arch. dané epochy a určitého um. prostředí; v tomto smyslu formuloval Vitruvius také tři zákl. požadavky: firmitas (statická pevnost, tj. tech. konstruktivní možnosti), utilitas (užitečnost, tj. praktický cíl) a venustas (líbeznost, tj. estetický cíl). - Arch. principy se objevují již v nejst. známých sídlištích (Ejnan) a urbanistických aglomeracích (Jericho, Çatal Hüyük, Hacilar). Jsou to zákl. dispoziční typy (kruhová centrála, Ejnan; rektangulární struktura, Çatal Hüyük), klenební uzavření prostoru (snad Jericho, dvoupodlažní zaklenuté stavby na půdorysu kruhu, sídliště Chirochitia, 6. tis., Kypr), členění svislé podpory rozlišující dřík a ukončující článek (Çatal Hüyük). Další vývoj a. probíhá souběžně v oblasti cihlové a. užívající zejm. pilíř a oblouk (Mezopotámie) a a. kamenné uplatňující sloup a architráv (Egypt). Mezop otám ská a. užívá jako hl. materiál cihlu (sušená, pálená, glazovaná, jako pojivo nebo izolační materiál event. bitumen), hl. konstrukčními prvky jsou zeď (členěná zpravidla panelováním à redan), pilíř, oblouk a klenba (Ur), charakteristická je uzavřená dispozice kolem nádvoří, umístění monumentální a. na terasách (Eridu) a pravoúhlý půdorys (Uruk, Babylón), Egyptská a. I. a II. dyn. užívá opracované kvádry, za III. dyn. (Sakkára) je zformována slohová forma monumentální a. vzniklá transformací org. materiálů do kamene (Imhotep), v období IV. dyn. je dořešen architrávový systém limitovaný interaxiální vzdáleností podpor (Gíza, komplex Raachefova zádušního chrámu), za V. dyn. (Abúsír) jsou již uplatněny všechny principy eg. a. využívající sloup, architráv, sloupový ochoz, bazilikální osvětlení a arch. plastiku, akcentující průčelí, podélnou osovou dispozici, symetrii, proporční vázanost, organizovaný a uzavřený vnitřní prostor aditivně členěné a článkové a. Řecká a. tvůrčím způsobem rozvinula poznatky Předního vých., Egypta, egejské a krétsko-mykénské kult., dovršila vývoj architrávového systému, těžiště tvorby přesunula na exteriér a dosáhla funkčně tektonického charakteru vystižením úloh jednotlivých částí stavby (tvarem vyjádřená funkce článků). Ř í ms ká a. syntetizovala řec. a etruské podněty (architrávový a obloukový systém), převzala řec. arch. řády a obohatila je aplikací na patrové stavby řazením nad sebe nebo převedením jednoho řádu přes více pater, rozvíjela centrální dispozici zaklenutou kopulí a vytvořila tak monumentální vnitřní prostor bez podpor; spojením pilíře se sloupem a architrávu s obloukem (představený sloup, pilastr) dospěla k zalomenému kladí, uvolnění arch. vázanosti a otevřela cestu k plastické dynamické modelaci exteriéru stavby. Raně křesťans ká a. v souvislosti se změnou funkce sakrálních staveb vytváří nové dispoziční typy; chrám se stává shromaždištěm a dějištěm kultu a jeho prostorová skladba je určena požadavky liturgie; transformací ant. typů je formulována vícelodní longitudinální dispozice s chórem, ochozem a vloženým transeptem (bazilika), nejvíce vyhovující liturgickým funkcím, centrála je vyhrazena specializovaným funkcím (baptisterium, martyrium), emotivní působení a. je přeneseno do interiéru. Byzantská a. v návaznosti na vývoj kopulových centrál ve vých. oblastech vyvíjí kombinací longitudinálního a centrálního typu a jejich funkcí kopulovou baziliku na půdorysu volného nebo vepsaného kříže, čtverce nebo polygonu, představující nový typ a. prostoru. Rom ánská a. vytváří ucelený slohový systém zal. na aditivním principu skladby hmot (stereometrických útvarů doplněných vertikálním prvkem věží), jehož vyjádřením je bazilika; charakteristickými znaky je bohatě členěný obrys, akcentovaný závěr a průčelí (westwerk), dekorativní členění stěn plochými články (slepé arkády, lizény, zubořez), v interiéru se uplatňuje osová rytmizace prostoru (sled přípor a klenebních pasů, střídání podpor mezilodních arkád, geom. vázanost klenebních polí a půdorysu) a horizontální členění nosné zdi (arkády, tribuny, triforium, okna); jsou uplatněny nové konstrukční prvky (valená, křížová, žebrová a později i převýšená klenba, kopule, zvl. nad křížením); nového význ. nabývá monumentální a., plastika (průčelí, portály, hlavice) a malba, event. mozaika. Gotická a. v souladu s est. cítěntm doby transformuje prvky vyvinuté v rom. a. (lomený oblouk, žebrová klenba, horizontální členění stěny) v nový um. ukončený a uzavřený systém směřující k osovému sjednocení prostoru, vertikalitě a odhmotnění stavby, vrcholící katedrálou, komplexem arch. principů, est. hodnot a symbolických struktur; využívá nových konstrukčních prvků umožňujících zaklenutí libovolného půdorysu (obkročná klenba) a scelení vnitřního prostoru probíhajícího celým půdorysem, eliminaci hmoty a plochy zdi (opěrný systém); v dalším vývoji got. a. dochází k postupnému uvolňování korektní tektoničnosti, k dekorativnímu uvolnění prostoru a tvaru, těžiště se přesunuje na vývoj halového prostoru. Renesanční a. přináší nové struktury konstruované na zákl. abstraktně geom. principů statické harmonie a vytváří stavby vyváženého vztahu prostoru, hmoty a světla; rozvíjí zejm. centrální a centralizující dispozice uzavřené zpravidla kopulí na pilířích, vytvářející jednotný plně uzavřený prostor na půdorysu variant a kombinací čtverce, kříže a polygonu; u longitudinálních dispozic se tendence k opticky vymezenému ucelenému prostoru projevuje potlačením transeptu, nahrazením bočních lodí kaplemi a častým užitím kopule nad křížením; renes. a. využívá pův. ant. tvarosloví, přejímá sloupové řády a jejich řazení, uplatňuje zeď, horizontální členění (římsy) a vertikální rytmizaci (sloupy, pilastry, arch. rámování oken, portálů), kombinuje pilíř a sloup; u profánních staveb převažuje pravidelná dispozice s ústředním arkádovým dvorem. M anýri smu s 2.pol. 16.st. přehodnocuje novým est. cítěním korektní vázanost klas. renes., akcentuje hloubkovou osovou dispozici často s kopulí nad oválem. B a ro kn í a. jednak navazuje na renes. a ant. tradice rozvíjením tektonického systému a uplatněním nových způsobů vazeb charakterizovaných tvarovou vyrovnaností (klasicismus), jednak překonáním řádové a., spojováním a kombinací jednotlivých prvků v nový dynamický celek vytváří a. dynamického směru; konstruuje, obvykle průnikem geom. tvarů, komplikované arch. prostory a hmoty nezávislé na sobě, kde tektonický princip dospívá k vazbám, prostupování tvarů a prostorů téměř nepostižitelné skladby, k bohaté výzdobě mnohdy překrývající konstrukci; využívá střídání konvexních a konkávních křivek a ploch, kontrastu světla a stínu i barev, vyvolává dojem pohybu forem, hmot a prostoru; modeluje vnitřní (zpravidla kopulový prostor) a nezávisle vnější tvar, uplatňuje plasticky členěnou zeď (niky, sloupy), která není tektonickým činitelem, spojením plastiky, malby, štukové dekorace a mobiliáře dospívá k ucelenému kompozičnímu účinu. V 19.st. se rozvíjí klasici s mus uplatňující novou účelnost v antikizujících formách a souběžně romantis mus akcentující nové konstrukční možnosti; kromě neogoti cké a. navazující na strukturní a konstrukční kvality got. a. (chrámy, nemocnice, přestavby zámků) je to zejm. neorenes anční a. využívající nové stavební prvky (ocelové a skeletové konstrukce) umožňující vytvářet prostory neobvyklé velikosti a nové typy budov (nádraží, tržnice, obch. domy, vícepodlažní administrativní budovy), urbanismus řeší zejm. prostorové a komunikační struktury m. (Paříž, Vídeň). Nástup moderní a. 20.st. je podmíněn odmítnutím historismu a jednoznačným příklonem k věcnosti, účelnosti a funkční logice vedoucí k proměně konstrukčních a výtv. principů. Po období slohově homogenní seces n í a. uplatňující ocelovou konstrukci, vegetabilní formy, sklo a keramiku nastupuje jednotně teor. koncipovaná individualistická mo derna, spatřující výtv. působivost a. v tvarové jednoduchosti, proporcích a harmonii materiálů, reformující dispoziční a prostorovou strukturu (volně rozvinutý funkční půdorys, odstupňované prostorové vyjádření jednotlivých funkcí) a uplatňující nové konstrukční materiály (železobeton). Meziválečné avantgardy (purismus, De Stijl, Bauhaus, sov. konstruktivismus) vyúsťují do společného programu funkcionalismu, vytyčujícího následnost formy a funkce, požadavek účelného řešení chápaný jako problém est., tech., sociální a kult., s cílem vytvořit harmonický vztah člověka a prostředí, řešit problematiku urbanismu, funkci domu a bydlení. V poválečném vývoj i a. se objevují tendence odmítající funkcionalismus a formulující požadavek rovnováhy materiálních a psychických vlastností a. s akcentem na prostor (organická a., F. L. Wright), event. prosazující soch. cítěnou a modelovanou a. podmíněnou tech. možnostmi železobetonu (Le Corbusier, kaple v Ronchamp), rozvíjejí se nová prostorová řešení (skořepina). S o udobý vývoj a., podmíněný rozsáhlým urbanistickým plánováním, typizací, industrializací a užitím různých materiálů, je charakterizován zmnožením forem, formulováním řady individuálních i skupinových programů (strukturalismus, technicismus, skulpturalismus, brutalismus, metabolismus, organická a.), posilováním výtv. složky v souladu s účelovou podstatou a smyslem a., užitím nových prostorových skladeb pojímajících a. jako výtv. kompozici a směřujících k hmotné monumentální tektonice; zákl. rysem a. je komplementární pojetí tvorby životního prostředí, v němž a. nabývá širších měřítek než jednotlivá stavba či soubor.
