anarchokomunismus
anarchokomunismus [řec. + lat.], anarchistický směr v č. děl. hnutí v prvních dvou desetiletích 20.st., vzniklý částečně jako reakce na politiku soc. dem. Rozšířil se hl. mezi severoč. horníky a částí pražské inteligence (B. Vrbenský, T. Bartošek, V. Borek, S. K. Neumann, L. Landová-Stychová). Na rozdíl od klasického anarchismu stavěl zájem spol. nad osobní zájem jednotlivce, odmítal individuální teror a kladl hl. důraz na agitaci a působení morálního činitele. Odmítal ovšem marx. pojetí social. revoluce, diktatury proletariátu, polit. organizace děl. třídy v rev. děl. straně; vyzdvihoval naproti tomu "sociální instinkt" mas a jejich živelnou schopnost dobrovolné organizace. Pro a. byl též charakteristický radikálně opoziční postoj k habsburské monarchii, antimilitarismus, protiklerikální stanoviska i boj za práva utlačovaných č. menšin v národnostně smíšeném pohraničí. Anarchokom. hnutí nemělo pevnou organizační strukturu; jeho stoupenci byli sdruženi do několika skupin, od 1904 volně seskupených v Č. anarchistické federaci, od 1914 pak ve Federaci č. anarchistů-komunistů. Skupina vedená B. Vrbenským se 1918 sloučila s nár.soc. stranou (1923 z ní byla vyloučena a posléze přešla do KSČ); jiná část hnutí, vedená S. K. Neumannem utvořila 1920 Svaz kom. skupin a 1921 se podílela na založení KSČ.
