Zikmund I. Starý
Zikmund I. Starý z dyn. Jagellovců, l. 1. 1467 - 1. 4. 1548, od 1506 pol. král a litevský velkokníže; syn Kazimíra IV. Jagellovského a Alžběty Habsburské (1438-1503), bratr č. a uh. krále Vladislava II. Jagellovského. Jako princ obdržel od č. krále 1498 knížectví hlohovské a 1501 opolské, působil ve správě Slezska a Lužice. Pro jeho panování bylo charakteristické ohrožení dyn. politiky Jagellovců mocenskými zájmy Habsburků, zejm. v Uhrách a Čechách; 1515 se spolu s Vladislavem II. Jagellovským podílel na uzavření vídeňských smluv. 1512 se oženil s Barbarou Zápolskou (1495-1515), dcerou vévody sedmihradského. 1507-08, 1512-22 a 1534 až 1537 válčil s Ruskem, 1514 ztratil Smolensk. Od 1519 bojoval s řádem něm. rytířů, 1525 přijal po sekularizaci řádu od pruského vévody Albrechta Hohenzollernského lenní hold. 1526 až 1529 byla uskutečněna inkorporace Mazovska do polského král.; 1531 úspěšně válčil s Moldavskem. Za vlády Z. I. S. kult. rozkvět Polska spjatý s nástupem renesance (zejm. pod vlivem druhého sňatku Z. I. S. s Bonou Sforzou d'Aragon). 1537 odboj šlechty, tzv. wojna kokosza, kterému byl král nucen ustoupit.
