Zénón z Eleje
Zénón z Eleje, asi 490-430 př.n.l., řec. filozof; žák Parmenidův, jehož učení obhajoval svými aporiemi (aporiá - neprostupná cesta, přeneseně obtížná otázka). Z 45 aporií se zachovalo 9, z jediného spisu Z. se zachovaly jen zlomky. Aporie útočí na Leukippovu a Anaxagorovu filoz.; ti vysvětlovali pohyb a mnohost světa z plurality příčin (atomy a prázdno u Leukippa, spermata a nús u Anaxagory). Z. popíral možnost spolehnout se na smysly; myšlení (a pravá skutečnost) je v naprostém rozporu s vnímáním, bytí a myšlení jsou podle něho totožné. Aporie kladou proti sobě fakta smyslového vnímání a jejich nemyslitelnost. Tak je tomu v případě aporie ,,letící šíp stojí", kdy proti vnímání letu Z. zdůrazňuje, že šíp musí být v každém okamžiku na určitém místě, a není tedy možné, aby byl současně na dvou místech; vždy je tedy v klidu. Pohyb není pak myslitelný. Má-li být myšlení pravdivé (a totožné s bytím), neexistuje pohyb. Ant. věda si s aporiemi nevěděla rady. Aristoteles nazval Z. pro jeho důkazy sporem ,,vynálezcem dialektiky". Teprve G. W. F. Hegel byl schopen filozoficky pochopit, že pohyb sám je existujícím rozporem, jednotou kontinuity a diskontinuity. Z. byl první, kdo položil otázku pojmové reprodukce pohybu; jeho úsilí odstranit rozpory z toho plynoucí přineslo podněty filozofii, logice i fyzice.
