Sokrates
Sokrates, asi 469-399 př.n.l., řec. ideal. filozof, působící v Athénách; zahájil novou etapu ant. filoz. tím, že zaměřil pozornost na člověka, na analýzu poznání, myšlení a etických hodnot; jeho vystoupení značně ovlivnilo vývoj filoz. Ještě dnes je běžné rozdělovat filozofy na předsokratiky a posokratovské filozofy. S. usiloval o pojmovou stálost a určitost; odhalováním obecného jádra mravních pojmů se snažil překonat relativismus sofistů. Jeho způsob analýzy pojmů spočíval v systematickém kladení otázek přivádějících diskutující nejprve do rozporu s jejich počátečními výroky (sokratovská ironie) a pomáhajících jim posléze tyto rozpory překonat a dospět k vymezení obecného pojmu. Tuto metodu hledání pravdy pojmenoval S. maieutikou (uměním porodní báby). Podle S. skutečně poznat můžeme jen sami sebe, což vyjádřil formulí delfské věštírny: poznej sám sebe! (v.t. gnóthi seauton; nosce te ipsum). Nejvyšším úkolem není teoretické poznání, nýbrž praktické umění žít. Sokratova etika je racionalistická: lidé jednají špatně pouze z neznalosti, nikdo není zlý z vlastní vůle; takto redukuje S. každý nemorální čin na prostou nevědomost nebo omyl a moudrost na dokonalé poznání. Sokratova osobnost a jeho kritika polit. systému athénské demokracie vyvolala vůči němu nepřátelství. Byl postaven před soud, obviněn z prohřešků proti náboženství a z kažení mládeže. Odsouzen k smrti požitím jedu; rozsudku se podřídil, ačkoliv mohl uprchnout. - S. nevytvořil ucelený filoz. systém a nezanechal žádný spis. Jeho učení je známo jen ze spisů jeho žáků, hl. Platóna a Xenofonta. V druhé pol. 19.st. byl Sokratův etický racionalismus ostře kritizován filozofy, kteří vystoupili proti rozumu jako nástroji tvorby a poznání (S. Kierkegaard, F. Nietzsche). Ve 20.st. ho kritizoval z pozic náb. existencialismu L. Šestov, a naopak vyšel z něho G. H. Marcel.
