senát
senát [lat.] 1. sbor starších (urozených) občanů v ant. Římě; svůj původ má již v době král. Za rep. byl s. nejvýzn. orgánem řím. státu. Pův. měl 300, za Caesara již 900 členů. Členství v s. bylo doživotní. Působnost s. se týkala všech oblastí vnitřní i vnější státní správy. Za principátu přecházela řada práv s. (zejm. zahr. polit., voj. a kultovních) na císaře; jistý polit. význam si s. zachoval i nadále. Poslední zmínka o řím. s. je z 580. Ve vých. části říše se s., zal. 359 v Konstantinopoli, udržel až do 1453. V.t. senátoři; 2. v Rusku 1711-1917 nejvyšší státní orgán, podřízený carovi; ustaven Petrem I. Velikým jako nejvyšší orgán ve věcech zákonodárství a státní správy. Od pol. 19. století nejvyšší soudní orgán s povinností dozoru nad státní správou; podle soudního nařízení 1864 nejvyšší odvolací instituce; 3. horní komora (sněmovna) nejvyššího zastupitelského orgánu v některých státech s tzv. dvoukomorovou soustavou (USA, Itálie; do 1939 i v předválečném Československu, od 1996 horní komora - Senát Parlamentu České republiky - 81 senátorů voleno na 6 let, každé 3 roky je volena třetina, tj. 27 senátorských křesel, narozdíl od dolní komory - Poslanecká sněmovna parlamentu ČR - je Senát nerozpustitelný, senátoři mohou vetovat zákony a vracet je do dolní komoře - PSP ČR - a spolu s poslanci dolní komory volí Prezidenta ČR).
