Sázavský klášter
Sázavský klášter, čtvrtý nejst. klášter v Čechách; zal. kolem 1032 knížetem Oldřichem a poustevníkem Prokopem (první opat). Benediktýnský konvent pěstoval staroslověnský liturgický jazyk a liter., vznikly zde některé lit. památky (nejst. legenda o sv. Prokopu). Výjimečné postavení S. k. souviselo s domácí kult. tradicí. První opati byli z Prokopova rodu. Konvent byl asi 1056-62 vypuzen Spytihněvem II. do Uher, 1080 slovanská liturgie zapovězena papežem Rehořem VII. 1096 konvent rozehnán a 1097 do S. k. přišli mniši latinské liturgie z břevnovského kláštera. S. k. zůstal i nadále význ. kult. střediskem, vznikla zde cenná kronika Mnicha sázavského. S. k. tvořil komplex románských staveb (sakrálních, obytných, výr., hosp.); od 1315 got. přestavba. 1421 S. k. opuštěn a jeho statky získala světská vrchnost. 1663 a 1677 vykoupili S. k. opět břevnovští benediktýni (barokní úpravy). S. k. zrušen 1785 Josefem II. Z got. fáze zachováno kněžiště, arkády nedostavěného trojlodí a část kapitulní síně s nástěnnými malbami. V 19.st. přebudován na zámecké světské sídlo. Systematický archeol. průzkum přinesl řadu poznatků z nejst. vývojových fází kláštera (rozsáhlá dřevěná zástavba z první doby existence kláštera). Nár. kult. památka.
