Patočka Jan
Patočka Jan, 1. 6. 1907 Turnov - 13. 3. 1977 Praha, č. filozof, jeden z největších č. myslitelů 20. st., jeden z prvních mluvčích a hlavních představitelů opozičního hnutí Charta 77; bratr Cyrila P. a Františka P.; tchán Jana Sokola. Jeho myšlení vychází z pojetí filozofie jako spásného vědění, z vědomí krize jako rámce, v němž se filozofie ujímá svého úkolu, a z hledání přirozeného světa jako východiska z krize. Studoval slovanskou filologii, romanistiku a filozofii FF UK, absolvoval studijní pobyty v Paříži, Berlíně, Freiburgu, kde se seznámil s E. Husserlem, E. Finkem a M. Heideggerem; od té doby se stala fenomenologie jedním ze základů jeho filozofie. 1937 se habilitoval na UK (Přirozený svět jako filozofický problém, 1936, 2. vyd. 1970). Po 2. sv. válce působil na filoz. fakultách univ. v Praze, Brně, po únoru 1948 vysokoškolského místa zbaven; pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, posléze ve Filozofickém ústavu ČSAV v Praze. 1968 se jako profesor filozofie vrací na UK; 1972 je nucen opět opustit místo vysokoškolského učitele. Do 1977 pokračoval v soukromých přednáškách a seminářích, jež dostaly pojmenování Patočkova univerzita. 1976 se připojil k protestu proti věznění hudebníků skupin The Plastic People of the Universe a DG 307. Stal se jedním z prvních mluvčích Charty 77; chápal ji jako společenství otřesených, jehož cílem je překonat bezpráví a vytvořit společnost, která by uznávala lidská práva a poskytovala všem občanům možnost nepokřiveného mravního růstu. Zemřel nedlouho po výslechu totalitní StB (Státní bezpečnosti). - Patočkovo dílo je pokračováním myšlenkové tradice, kterou vyznačují jména J. A. Komenský, T. G. Masaryk, E. Husserl, jejímž nejvlastnějším smyslem je úsilí o zakotvení mravního lidství ve věku, který toto lidství popírá. Po připravném období (1928-36), jež bylo poznamenáno vlivem H. Bergsona a titánskými náměty, přichází období humanistické (1936-49); texty tohoto období se soustřeďují na myšlenku vzdělanosti, rozumu a humanity. 1954-64 vzniká řada textů komeniologických a aristotelských (Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, 1964). Zájem o E. Husserla trval u P. až do konce života (Husserlova transcendentální filozofie po revizi). V období tzv. normalizace dochází k většímu posunu k heideggerovské poloze myšlení (Kacířské eseje o filozofii dějin, 1990). Ve své filozofii rozlišuje P. tři základní pohyby: první je pohyb nacházení místa ve světě, druhý je pohyb práce, kterou se člověk udržuje ve světě, a třetí je pohyb transcendence, jímž člověk přesahuje svět okamžité danosti a vztahuje se ke světu jako k celku. P. klade filozofii lidský úkol: očekává od ní, že člověka povede z všednosti života k plnému lidství. Psal i studie divadelnické, literární a historické, významná je jeho činnost ediční a překladateská. Další díla: Negativní platonismus (1990), Tři studie o Masarykovi (1991), Sókratés (1991), Platón a Evropa.
