Přemysl II. Otakar
Přemysl II. Otakar z dyn. Přemyslovců, kolem 1233 - 26. 8. 1278, od 1253 č. král; druhorozený syn Václava I. a Kunhuty Staufské. Původně urcen k duchovnímu stavu, po smrti svého staršího bratra Vladislava jmenován 1247 markrabětem mor. 1247-49 v odboji proti otci, užíval titulu ml. král, získal dočasně vládu nad větší částí státu. S podporou jihoněm. biskupů a rak. šlechty se stal 1251 vévodou rak. a uzavřel sňatek s Markétou Babenberskou (podle privilegia minus měly Babenberkovny nárok na rak. dědictví); vládu v Rakousku uhájil v boji s Uhry (mír 1254). P. II. O. vytvořil rozsáhlou říši sahající až k Jaderskému moři; získal země dědictví babenberského (1261 Štýrsko), sponheimského (1269 Korutany, Kraňsko a vindickou marku) a stal se 1272 gen. kapitánem aquilejského patriarchátu. Expanze v alpských zemích byla spojena s boji s uh. králi Bélou IV. (1260 bitva u Kressenbrunnu) a Stěpánem V.; přitom P. II. O. několikrát opanoval část Slovenska s Bratislavou. Č.-uh. rivalita dočasně přerušena 1261 sňatkem P. II. O. s Kunhutou (po Přemyslově rozvodu s Markétou Babenberskou). P. II. O. připojil k Čechám po bojích s bavorskými Wittelsbachy 1266 Chebsko a patrně 1273 Sušicko (Sušice snad byla již dříve opět součástí Čech). Vedl 1254-55 a 1267-68 křížové výpravy do Prus; na jeho počest byl hrad zal. během výpravy pojmenován Königsberg (Králův vrch, Královec, dnes Kaliningrad); jeho cílem bylo vytvořit v oblasti Prus a Litvy území pod č. vrchní (lenní) správou a získat zároveň pod svůj vliv pol. knížata. - Za vlády P. II. O. vyvrcholily zásadní spol. proměny č. státu, který se přetvářel na vrcholně feud. centralizovanou monarchii s územně organizovanou feud. třídou (zemská obec; orgánem zemského práva zejm. zemský soud). Rozmach Čech se opíral o rozsáhlou ekon. základnu, rozšiřovanou emfyteutickou kolonizací a přeměnou tradičních obch. a správních center v města. V podmínkách rozpadající se st. hradské správní soustavy se střetávaly polit. a majetkové zájmy panovníka a šlechty, která v té době dotvářela velká dominia (Vítkovci, Hrabišici, Markvartici, Ronovci). P. II. O. při upevňování panovnické moci zakládal m. (formování Starého Města pražského, Olomouce, založení Kolína, Uherského Hradiště, Cáslavi, Klatov, Vysokého Mýta, Loun, Kadaně, Malé Strany, Domažlic, Č. Budějovic, Poličky, Nymburka, Litovle), dostavěl nebo zal. hrady (Bezděz, Nižbor, Poděbrady, dostavba Zvíkova, Křivoklátu); v městech vznikl jako zvl. typ hradu středoevr. kastel (Kadaň, Písek); P. II. O. zakládal zeměpanská města a hrady také v alpských zemích (Marchegg, Leoben). Upevňování panovnické moci naráželo na odpor šlechty, zejména od konce 60.let v alpských zemích; v Čechách patřili k opozičním rodům Vítkovci. - V zahr. politice vůči papežské kurii a řím.něm. říši postupoval P. II. O. kolísavě; 1257 uznal za řím.něm. krále jak Richarda Cornwalského, tak Alfonse X. Moudrého, kteří spolu soupeřili o korunu; v 60.letech vystupoval spolu s papeži proti kandidatuře Konradina z dyn. Štaufů, ale 1268 určil za svého dědice (před narozením Václava II.) Fridricha (der Freidige), který byl ghibelliny pokládán za nástupce Staufů. 1273 P. II. O. neuznal volbu Rudolfa I. Habsburského za řím.něm. krále, ale nezajistil si dříve podporu pro vlastní kandidaturu. Od 1273 se P. II. O. dostával do zahr. polit. izolace v důsledku sblížení zájmů Rudolfa I. Habsburského, Anjouovců, Uher a feudálů ohrožených č. expanzí (Filip Sponheimský, goricko-tyrolská hrabata, arcibiskup salcburský). 1276 vpadl Rudolf I. Habsburský do Rakouska a souč. vypuklo povstání šlechty v alpských zemích a vzpoura části č. šlechty (Vítkovci, Boreš z Rýzmburka). P. II. O. se musel vzdát vlády ve všech zemích kromě Čech a Moravy (vídeňský mír 26. 11. 1276). Přes smluvené sňatky mezi Přemyslovci a Habsburky pokračovalo nepřátelství Rudolfa I. a uh. krále Ladislava V. proti P. II. O. (podpora vítkovského povstání v Čechách 1277), který zase získal za spojence některá severoněmecká a polská knížata. V novém boj1 1278 byl P. II. O. poražen a zabit v bitvě u Suchých Krut na Moravském poli.
