Hohenzollernové
Hohenzollernové [hóenco-], něm. dyn., doložena od 1111 (v držení hrabství Zollern ve Svábsku). 1119 získali hodnost norimberského purkrabího s rozsáhlými statky ve Francích. Na zač. 13. st. se rozdělili na švábskou a franskou větev. Švábská větev obdržela Hohenzollernsko, 1866-1947 panovala v Rumunsku (viz Hohenzollern-Sigmaringen). Franská větev získala od Zikmunda Lucemburského Braniborsko (Fridrich l. Braniborský). Rodovým zákonem Albrechta III. Achila (Dispositio Achilea, 1473) byly její državy rozděleny na jednotné Braniborsko s kurfiřstským hlasem a na dvě vedlejší knížectví ve Francích (markrabství braniborsko-ansbachšské a braniborsko-bayreuthské). 1618 byly s Braniborskem spojeny Prusy (do 1657 zůstaly lénem Král. polského). Braniborští kurfiřti, od 1701 pruští králové, vytvořili silný centralizovaný a militaristický stát, na jehož zformování a expanzi se podíleli zejm. Fridrich II. Braniborský, Fridrich Vilém, zvaný Velký kurfiřt, Fridrich I., Fridrich Vilém I. a Fridrich II. Veliký. 1791 H. získali dědictví rodu ve Francích a 1849 suverenitu nad Hohenzollernskem. V důsledku sjednocení Německa Pruskem se stali něm. císaři (Vilém I., Fridrich III., Vilém II.).
