Arendtová
Arendtová, Hannah 14. 10. 1906 - 4. 12. 1975, něm. a později am. filozofka a politická teoretička, jejímž životním tématem se stala moc a její podoby. Narodila se v židovské rodině v Hannoveru, vyrůstala v Královci a Berlíně. 1924 začala studovat teologii, filosofii a řečtinu na univerzitě v Marburgu, Freiburgu a nakonec Heidelbergu, jejími učiteli byli M. Heidegger (s nímž ji krátce pojil také milostný vztah), K. Jaspers a E. Husserl. 1928 ukončila studium prací Der Liebesbegriff bei Augustin, 1929 se provdala za Günthera Sterna a přesídlila do Berlína. Habilitaci (habilitační práce - monografie o Rachel Varnhagen, se kterou se A. v mnoha ohledech identifikovala - vyšla až 1958) ji znemožnil nástup nacistů, před kterými 1933 uprchla do Francie. Její manželství se rozpadlo, při práci pro uprchlíky však A. poznává svého budoucího druhého manžela, Heinricha Blüchera, za kterého se 1940 provdá a 1941 emigruje do USA. Zde působí jak na poli akademickém (jako první žena získává plnou profesuru na Princetonu, působí také na University of Chicago, Wesleyan University a New School for Social Research v New Yorku), tak i na poli literárním a publicistickém. 1948-52 vedla Jewish Cultural Reconstruction Organization. K jejím nejznámějším dílům patří trilogie Původ totalitarismu (The Origins of Totalitarianism, 1951), The Human Condition (1958), Mezi minulostí a budoucností (Between Past and Future, 1961). Reportáže pro časopis The New Yorker z procesu s A. Eichmannem byly základem kontroverzní knihy Eichmann v Jeruzalémě (Eichmann in Jerusalem, 1963), ve které se A. zabývá povahou zla, jeho "banalitou"; nakolik jde o cosi aktivně negativního a nakolik spíše o neexistenci kladné protiváhy, aktivního dobra.
