řecká hudba
řecká hudba, starořec. hudba tvoří základ ant. hudby. Novořec. lid. hudba je diatonická, jednohlasá, krajově diferencovaná, s nepravidelnou rytmikou. Nástroje: lyra, píšťala, dudy (askí), bubínek tumbeléki. Umělá hudba se rozvíjela až od 30.let 19.st. Dřívější rozvoj brzdila turecká okupace. Zpočátku se uplatňoval it. vliv, na zač. 20.st. vznikla národní škola. Skladatelé: P. Karrer (1829-1896), G. Lambelet (1875-1945), zakl. souč. řecké hudby M. Kalomiris, organizátor prvního řec. operního souboru (1900) D. Lavrangas (1864-1941), M. Varvoglis (1885-1967), I. Papaioannu (*1910), I. Xenakis, M. Theodorakis, T. Antoniu (*1935). Z interpretů vynikli např. dirigent D. Mitropulos (1896-1960), pěvkyně M. Callasová. Střediskem hud. života jsou Athény. V zemi působí pět symf. orchestrů, Národní operní div. v Athénách (založeno 1940), soubor písní a tanců, konzervatoře (tři v Athénách, zal. 1871, 1919, 1926; v Pireu, zal. 1904, a v Soluni 1914).
