římská škola
římská škola 1. hud. a) skupina it. skladatelů působících v Římě od pol. 16. a v 17.st.; přispěla k novému rozvoji umělé hudby, zejm. církevní. Styl ř. š. (vokální polyfonie a cappella) byl konzervativní a stál v opozici proti novým tendencím v období baroka. Vedoucí osobností byl G. P. da Palestrina, jeho následovníky zvl. G. M. Nanino a G. B. Nanino (asi 1560-1623), F. Soriano (Suriano, 1548 nebo 1549-1621), F. Anerio a G. F. Anerio, G. Allegri; b) jedna z prvních operních škol v Itálii stojící v popředí vývoje ve 20.-30.letech 17.st. Představitelé: S. Landi (asi 1590-1655), D. Mazzocchi (1592-1665), V. Mazzocchi (1597-1646), M. Marazzoli (asi 1619-1662), L. Vittori (1604-1670), M. Rossi (asi 1600 - asi 1674); 2. výtv. um. um. rozvíjené v Římě od kř. pozdní antiky, později pod papežskou patronací. Ve středověku bylo zdrojem antikizujících tendencí, ve 13.st. působil předchůdce Giottův Cavallini. Význam ř. š. pro celou Itálii a evr. um. vzrostl ve vrcholné renes. (l. třetina 16.st.), kdy zde působil Michelangelo, Raffael a jejich žáci. Řím se podílel na vzniku manýrismu a stal se kolébkou baroku (Caravaggio). Od 17. do pol. 19.st. se stal ohniskem klasicismu, později zde působili stoupenci romantismu a nazaréni.
