úzkost
úzkost, anxieta, anxietas - negativní emocionální stav blízký strachu, jehož dominující charakteristikou je zastřenost (nezřetelnost, nejasnost) jeho předmětu a zdroje; tísnivé napětí bez subjektivního vědomí příčiny (,,strach z ničeho"), doprovázené v psychickém obraze tlakem nespecifických obav a alarmující nejistoty, ve fyziologickém obraze výraznými vegetativními příznaky (pocení, tachykardie, sucho v ústech); více či méně destruktivní emoce charakterizovaná časově neuspořádaným prožitkem chaotické bezradnosti a děsu, vznikající v situacích skutečného či domnělého ohrožení existence organismu, osobnosti a jejích hodnot; jedna ze zákl. složek lidského prožívání a motivace, nabývající různých forem a stupňů v závislosti na stupni ontogenetického vývoje člověka, jeho psychofyziol. dispozicích a aktuálních situačních proměnných. - Ve filoz. byl pojem ú. a strachu používán jako prostředek interpretace již v antice, a to zejm. při výkladu vzniku náboženství. Podstata tohoto názoru je vyjádřena v lat. úsloví timor fecit deos (strach stvořil bohy). U. vyvolaná bezmocností a znejistěním člověka ve hře vnějších sil, zvl. pak obavami z budoucnosti a strachem ze smrti, byla podle řady mater. myslitelů zdrojem náboženské ideologie (Démokritos, Lucretius, T. Hobbes, B. Spinoza, C. A. Helvétius, P. H. D. Holbach, L. Feuerbach). Nesporná účast pocitu strachu při genezi náb. představ však nesmí zakrývat skutečnost, že tato motivační stránka je pouze jedním z faktorů utvářejících religiozitu v kontextu spol. ekon. a hist. vývoje lidstva. - Jako filoz. kategorii zavedl pojem ú. S. Kierkegaard a po něm existencialisté. Jejich pojetí odlišuje strach před konkrétním nebezpečím (něm. Furcht) od ú. (Angst) jako bezpředmětného metafyzického strachu, vlastního jen člověku. V existencialismu vyplývá ú. z bytí člověka ve světě, je nepříjemná, avšak patří k zákl. stavům existence; jejím jádrem je ú. ze smrti. Zároveň však podle existencialismu vytrhuje ú. člověka z každodennosti a umožňuje mu obrátit se k sobě samému a být autentickou existencí. Krizové vědomí existencialismu vyhrocuje problém ú. až ke ztotožnění existence s ú.: lidské bytí je úzkost. Toto filoz. pojetí ú. je protikladné psychol. interpretacím, které ji většinou stavějí na úroveň emocionálního prožitku, který je vztahován k hlubším vrstvám osobnosti jak v nepatol., tak v patol. kontextu (faktor korigující v mírném stupni adaptační mechanismy - příznak některých duševních chorob). U některých somatických chorob není ú. psychickou reakcí, ale primárním příznakem morbidity vyplývajícím z přímého biol. ohrožení organismu (angina pectoris, infarkt myokardu, akutní edém plic, .plicní embolie). Psychol. zdůrazňuje vývojový aspekt úzkosti, projevující se v tzv. separační ú., která se pokládá za zdroj typického chování malých dětí opuštěných matkou, odloučených od rodiny nebo přemístěných do nového, nezvyklého prostředí. Separační ú., objevující se u kojenců po 7. měsíci života ve fázích protestu, zoufalosti a odpoutání či popření doprovázeného fixací na svět věcí, se nazývá anaklitická deprese či opěrná stísněnost. U. prožívaná v nepatol. rovině (zejm. při vážném selhání adaptačních mechanismů nejrůznějšího charakteru) se vyskytuje především v období kolem puberty, většinou ve spojitosti se sexuálními představami dospívajících. - V pojetí hlubinné psychol. představuje ú. jeden ze stěžejních fenoménů, související s rozsáhlým okruhem různých psychických mechanismů, projevů a reakcí. Značnou nejednotnost psychol. koncepcí tohoto druhu lze ilustrovat extrémy ,,ú. jako primární zdroj motivace - ú. jako důsledek primárních motivací".
