znak

znak, 1. charakteristická vlastnost; názorný reprezentant určité třídy předmětů; ozn., symbol, příznak, signál; 2. filoz. a psychol. smyslově vnímatelný předmět, který jiný předmět označuje, představuje, na něj poukazuje. Z. je pojem filoz., logiky, zejm. matematické lingvistiky, psychol. a dalších přír., tech. a spol. věd. Původ z. a znakových soustav je třeba hledat v sociálních situacích zvaných znakové, v nichž dochází k užívání znaků; jsou spjaty s procesy tvoření a užívání řeči, resp. jazyka, a s rozvojem myšlení. Znaky se zpravidla dělí na jazykové a mimojazykové, ty opět na kopie, příznaky (symptomy) a signály. Proces, jehož se účastní znaky se nazývá sémióza; spočívá v označování, reagování na z. a jeho interpretaci subjektem. Jednotlivé komponenty sémiotické situace tvoří znak označující realitu, interpret, proces interpretace z. interpretem a dispozice, která vzniká uvnitř sémiózy učením. Prostřednictvím této dispozice interpret realizuje význam znaku, jemuž je přiřazen jednak denotát (předmět k němuž se znak vztahuje), jednak konotát (modus, kterým se z. v procesu interpretace zvýznamňuje). Odlišení denotátu a konotátu z. je nosné zejm. pro psychol. a liter., neboť umožňuje vysvětlit různé způsoby vytváření významu a znaku. Obor zabývající se srovnávacím studiem znakových soustav, sémiotika, vyzdvihuje tři charakteristické vlastnosti znaků: a) vztah k označenému nebo reprezentovanému objektu (z. nelze pochopit bez objasnění jeho předmětného významu); b) strukturu z. jako obrazu objektu; c) vztah k tomu, kdo z. používá (z. jako výraz postojů a citů, jako exprese). V souhlase s tím se rozlišuje zkoumání vztahu znaků k jejich objektu - sémantika, jejich vzájemné vztahy - syntax a vztah k uživateli a jeho znakovým soustavám - pragmatika (zákl. práce Ch. W. Morrise Signs, language and behavior - Znaky, jazyk a chování, vedená v duchu tradiční pragmatické filozofie). V.t. znak a symbol; 3. jaz. entita, která zastupuje při dorozumívání nějakou skutečnost světa. Pojetí znaku, při němž se vychází z toho, že znak je jednotou dvou stránek (zvukové a pojmové, resp. významové), se nazývá bilaterální. Zastánci unilaterálního pojetí považují za znak jen stránku zvukovou. Jaz. znaky jsou útvary různé komplexnosti: morfém, slovo, věta, text; 4. biol. znak taxonomický, obj. tvarová vlastnost nebo rys organismu; používá se v taxonomii k charakteristice (popisu, definici, diagnóze) taxonu nebo jedince; 5. genet. obvykle morfologická charakteristika organismu, konečný projev funkce genu nebo souboru genů. Dominantní z. je podmíněn funkcí dominantní alely; u heterozygotů ve fenotypu převládá nad recesívním z., který vzniká funkcí recesívní alely, a proto je přítomen jen u homozygotně recesívních genotypů. Z. kvalitativní povahy, tzv. kvalitativní z., je podmíněn funkcí genu velkého účinku, který v segregujícím souboru potomků při křížení vykazuje diskontinuitní proměnlivost. Z. kvantitativní povahy, tzv. z. kvantitativní (z. metrický), je podmíněn funkcí série polygenů, v segregujícím souboru potomků při křížení obvykle vykazuje kontinuitní proměnlivost. Z. komplexní je soubor dílčích z. podmíněných funkcí rozdílných genů obvykle ve vzájemné korelaci; lze ho při genet. analýze posuzovat jako celek, např. výnos u zeměd. plodin. Z. signální svou přítomností ve fenotypu organismu signalizuje určitý genotyp. Z. standardní je forma z., která u jednotlivců v přír. populacích převládá, na rozdíl od řídce frekventovaných jedinců s mutantním z. Z. plemenný je charakteristický pro dané plemeno; je přítomen u všech jedinců tohoto plemene, v potomstvu se při vzájemném křížení neštěpí a je podmíněn homozygotním genotypem. Z. pohlavně vázaný je řízený genem lokalizovaným v heterochromozómu. Z. pohlavně ovládaný je řízený genem lokalizovaným v autozómu; jeho fenotypový projev je však závislý na funkci samčích nebo samičích hormonů. Z. pohlavní sekundární je součástí komplexního projevu pohlavního dimorfismu; je genet. zal. u obojího pohlaví, v závislosti na funkci pohlavních hormonů se však projevuje jen u samců nebo samic. Z. párový (z. alternativní) se vyskytuje v souboru jedinců ve dvou rozdílných alternativách, např. fialová nebo bílá barva květů rostlin hrachu; 6. výtv. um%./i výtv. dílo je složitou strukturou vzájemně propojených prvků a rovin; je zvláštním znakovým systémem, v němž dochází ke spoluúčasti znaků ikonických (zobrazujících), symbolických (zastupujících) a znaků jako příznaků (symptomů, indexů), vytvářejících mnohoznačný a zároveň jedinečný umělecký obraz; 7. heraldika erb, obrazec vytvořený podle heraldických pravidel jako znamení práv. statutu (prvotně jen panovník a šlechta), moci, cti nebo práv osob, rodů a zemí; později měst a společenství. - Heraldické znaky vznikaly v době křížových výprav, ve 12. a 13.st. je přejímaly i církevní instituce a města. Od 16.st. měly význam pouze právní. V souč. mají význam znaky m. a států. Ilustrace strana 847. V.t. barevnou ilustrační přílohu.