zlato

zlato, aurum, Au, chem. prvek I. B skupiny periodické soustavy, at. číslo 79, relat. at. hm. 198,9665, ušlechtilý, žlutý, na vzduchu stálý, velmi kujný kov, el. i tepelně dobře vodivý, t.t. 1 063 °C, t.v. asi 2 700 °C; známo již v pravěku. V přírodě se vyskytuje většinou ryzí s příměsí Ag, Cu, Bi aj.; t = 2,5-3, h = 19,3. Tvoří plíšky, drátky, drobná zrna a valouny. Vyskytuje se na hydrotermálních žilách a v náplavech. Hlavní naleziště: jižní Afrika, Sibiř, v ČR a SR Jílové, Roudné, Křepice, Kremnica, Banská Štiavnica. Získává se např. rýžováním a prům. tzv. kyanidovým pochodem, který je založen na tom, že kyanidy výrazně snižují redoxní potenciál z. Proto z. z rozemleté rudy snadno přechází účinkem vzdušného kyslíku do roztoku kyanidů za vzniku rozpustného komplexu Na [Au(CN)2]. Z kyanidového roztoku se potom z. sráží přídavkem zinku. Je velmi odolné vůči chem. účinkům. Za obyč. teploty působí na z. pouze fluorid bromitý, při vyšších teplotách reaguje s fluorem, chlorem a bromem. Voda, kys. ani zásady na z. nepůsobí; lze ho rozpustit pouze v lučavce královské, kys. chlorovodíkové nasycené chlorem nebo působením kyanidových iontů v přítomnosti kyslíku. Téměř všechny kovy vytěsňují z. z jeho roztoků, není-li přítomno ve formě komplexních částic, v nichž je pevně vázáno. Z roztoků chloridu zlatitého vylučují z. i ionty s redukčními účinky (Fe2+, Sn2+, SO2/3-, NO-2) a řada org. a anorg. slouč., např. octová a šťavelová kys., formaldehyd, acetylen, oxid uhelnatý. Používá se např. k výr. šperků, pozlacování předmětů, v zubním lék., na chem. kelímky a jako měnové z., popř. státní zlatý poklad. Ve slouč. má z. oxidační číslo I a III. - Slouč. z. např.: hydroxid zlatitý, Au(OH)3, je amfoterní slouč.; kys. tetrachlorozlatitá, H[AuCl4] se používá při galvanickém pozlacování a pro fot. tónovací lázně. - V ekon. všeob. ekvivalent pro všechna ostatní zboží. Ryzost z. se udává buď v 1 000/1 000, nebo v karátech (24/24). Nejryzejší je zlato dukátové - 986/1 000, dále z. mincovní - 750/1 000, z. klenotnické - 585/1 000 a nejběžnější zlato čtrnáctikarátové - 583 1/3/1 000. Hmotnost z. se udává v tzv. trojských uncích (Tr. oz.), jedna trojská unce se rovná 31,103 480 7 g. V mez. obch. se obchoduje zpravidla zlatem ve slitcích o váze od 19,7 kg do 13,3 kg a s ryzostí nejméně 995/1 000. Na slitku je vyražena značka afinérie (tavírny), ryzost a číslo slitku, vystavené zkušebnou zlata, nemá-li ji tavírna. Z. je všeob. uznávaným mez. platebním prostředkem a důl. složkou mez. likvidity (zlaté rezervy). Rozhodující svět. trh z. je v Londýně; význ. trhy z. jsou v Paříži, Curychu, Singapuru, Hongkongu. - Z. bylo pro své fyzikální a est. hodnoty předmětem zájmu od eneolitu; téměř na všech kontinentech bylo užíváno k výr. ozdob a zdobených kultovních předmětů (zlatnictví); v ekon. pokročilých oblastech se stalo jedním z drahých kovů (vedle stříbra) a nejstabilnějším ekvivalentem nejrůznějších hodnot. Ve starověkém Egyptě zal. první doly na z., byla rozvinuta technologie jeho rafinace a vznikly zde (v ptolemaiovském období) první alchymistické práce (mystický význam z., pokusy o jeho umělou výr.). Zlatá mince, doložená od 6.st. př.n.l. na Blízkém východě a navazující na vážené z., sloužila vždy hl. jako obch. platidlo v dálkovém obchodě; zároveň užívána k tezauraci (zlatý poklad). Zlatá mince ve Středomoří byla unifikována 307 římským císařem Konstantinem I. Velikým (váhovou jed. libra o 327,45 g, z níž bylo raženo 72 solidů). V Byzanci zlatá mince užívána po celý středověk; v ostatní Evropě v raném feudalismu bylo z. v obch. styku nahrazeno stříbrem. I v kř. Evropě z. pokládáno za symbol božské a panovnické moci (zlaté koruny, užívání z. v umění, např. v knižních miniaturách k znázornění nebes); jako mince se z. opět prosadilo ve 13.st. ve Středomoří (1252 florén ve Florencii, 1284-85 dukát v Benátkách) a ve 14.st. i v zaalpské Evropě (poprvé v Čechách 1325 dukát Jana Lucemburského, téměř současně uherský zlatý, kolem 1386 rýnský zlatý). Nedostatek drahých kovů v Evropě a snahy o rychlé obohacení byly jedním z motivů zámořských cest od 15.st. Rozvoj kap. vztahů od 16.st. vedl ke zvýšení úlohy z. na úkor stříbra; v 17.st. měla většina západoevr. států zlaté měny. V 18.st. z. předmětem i ekon. studií (A. Smith); 1816 zaveden ve Velké Británii zlatý standard (v Rakousko-Uhersku 1892). V 19.st. a zač. 20.st. tzv. zlaté horečky v různých částech světa. V průběhu 20.st. bylo z. ve funkci oběživa vystřídáno papírovými penězi, 1944 dohodnut nový systém mez. platebního styku na zákl. dolaru; z. si však uchovalo svou vysokou hodnotu (růst jeho ceny vůči dolaru) a zároveň prudce vzrůstá jeho tech. využití (elektronika, lékařství, kosmonautika). - Na území ČR bylo zlato využíváno od eneolitu; v době panství Keltů (4.-1.st.) doloženy i zlaté mince, tzv. biateky. Od 8.st. získáváno hl. rýžováním (Pootaví), využíváno ve šperkařství Velkomoravské říše a raného přemyslovského státu. V č. zemích otevřeny ve 13.st. zlaté doly v pásmu od Jílového přes Knín po Kašperské Hory; na Moravě v okolí Rýmařova; těžba z. a později ražba dukátů patřily k zdrojům bohatství č. králů. Na Slovensku rozkvět zlatých dolů v Kremnici a Baňské Štiavnici; patřily k nejvýzn. v Evropě. Od 16.st. pokles těžby z. v č. zemích i na Slovensku; ve 20.st. (po několika pokusech o obnovu) zastavena.


zpět