zlatnictví
zlatnictví, um. řemeslo zpracovávající drahé i neželezné kovy různými tech. (tepání, lití, cizelování, filigrán, granulace), často v kombinaci s jinými materiály (drahokamy, lazurit, email). Rozvíjeno od eneolitu k účelům kultovním (náčiní, plastiky, masky), reprezentačním a dekorativním (šperk). Význ. místo zaujímalo z. mj. v umění Předního východu (dýka Meskalamduga, šperky princezny Subad) a Egypta (figurky božstev, šperky), v egejské kult. (poháry z Vafia, pohřební masky) a v řec. umění (chrýselefantína), v keltském umění a skytském zvěrném stylu (nálezy z mohyl Kul-Oba), v Indii v kult. Mohendžo-Dara, na Dálném vých. (zpracování stříbra v období Tchang, korejské zlaté koruny období Silla) a v kult. předkolumbovské Ameriky. Význ. obdobím rozvoje z. je byz. um. (Palla d'Oro v San Marco v Benátkách) a evr. středověké um. (tumba Tří králů v Kolíně nad Rýnem, Verdunský oltář v Klosterneuburgu, parléřovské relikviáře v Cáchách). V Čechách pocházejí význ. práce až z období got. (relikviářová busta sv. Ludmily). Renes. a zejm. manýrismus přinesly laicizaci z., vznikaly hl. šperky, tepané nápojové nádoby a součásti bytového zařízení (Celliniho slánka pro Františka I.). K rozkvětu z. v Čechách došlo hl. za Rudolfa II. (koruna a insignie Rudolfa II.); v období protireformace a baroka vznikaly zejm. památky liturgického určení, plastiky č. patrónů (v Praze rodiny Seitzů, J. Pakeniho). Od konce 19.st. se prosazovalo úsilí o obrodu klas. zlatnické práce, soustředěné na um. školách. Ve 20.st. se o rozvoj č. z. zasloužili zejm. F. Kysela, J. Horejc.
