zkušenost estetická
zkušenost estetická, mnohoznačný výraz pro podmínky a způsoby est. osvojování světa člověkem. Novodobá estetika vychází z pojetí est. zkušenosti jako zvláštního vztahu subjektu a objektu, přičemž aspekt est. zkušenosti se uplatňuje ve všech oblastech lidské činnosti. Na rozdíl od antiky, která chápala zkušenost kontemplativně, se v moderní estetice od dob renesance estetické kvality připisují různým projevům lidské přirozenosti, zejm. lidské aktivitě, tvorbě a práci. O pojetí estetické zkušenosti probíhal a probíhá, podobně jako o pojetí zkušenosti vůbec, boj, v němž se střetají metafyzická a dialektická, formalistická a realistická pojetí. Zatímco A. Schopenhauer zdůrazňoval pasivitu a kontemplativnost est. nazírání, Hegelova estetika předpokládá aktivitu subjektu; tato koncepce je však omezená, protože vylučuje z est. vztahů přírodu. Naproti tomu J. W. Goethe, který dospěl k vrcholným stupňům burž. estetického poznání, zahrnoval do z. e. přírodu i společnost, myšlení i činnost, právo i morálku, pokládal est. aspekt za podstatný moment lidského působení na realitu. Krásu a est. zkušenost z ní spatřoval ve vesmírném pohybu přírody, v tvoření, v maximální manifestaci skrytých přír. zdrojů; chápal tedy z. e. jako stoupenec objektivně dialektické estetiky a včleňoval ji do dynamiky subjekt-objektových vztahů. Krása se prožívá, když člověk pohlíží na vše zákonitě žijící v jeho max. činnosti a dokonalosti, a tím se sám cítí jako plně žijící a maximálně aktivní bytost. Ošklivost je podle Goetha stagnace, neboť ta odporuje kosmu jako věčnému procesu vývoje. V souladu s tím vidí goethovská estetika hlavní charakteristiku lidské rodové podstaty ve schopnosti být produktivní. Sourodé s těmito názory jsou i est. koncepce rev. demokratů, zejména N. G. Černyševského, podle nichž est. zkušenost pramení ze života nejen jaký je, ale jaký by měl být. Buržoazní estetika poklasického období vyzdvihuje z estetické zkušenosti hlavně její jednotlivé složky a prvky a vykládá je v subjektivně idealistickém duchu, např. vyzdvihuje intuici (H. Bergson, B. Čroce), vcítění (W. Dilthey), psychické přilnutí (J. Volkelt, T. Lipps). Pro J. Deweye je z. e. interakcí mezi člověkem a přírodou. G. Santayana chápal z. e. Jako koncentrovanou a projasněnou zkušenost. Pro některé fenomenology (R. Ingarden) vede z. e., rozvíjená v několika vzestupných fázích, k emocionální reakci a k hodnocení a jejich prostřednictvím konečně ke konstituování est. předmětu a jeho poznání. Podobně, ale subjektivněji a formalističtěji užívá pojmu z. e. i M. L. Dufrenne a existencialisté. Est. činnost a zkušenost se zakládá na vzájemném působení aktů vědomí a praktické realizace nejen v zobrazujícím umění, ale ve všech oblastech lidské produktivní činnosti, např. při utváření krajiny, při úpravě zahrad, měst a obcí, bytů a pracovišť, oděvů a nářadí, při formování způsobu života i životního cíle, při utváření lidského těla a pohybu, svátečních i všedních dnů. Přitom z. e. a est. hodnota mají vždy svou historickou základnu, souvisí se stupněm hist. vývoje vztahů subjektu a objektu, takže pojmy objektivní krása a subjektivní estetická zkušenost vyjadřují pro každou hist. epochu vývoje své vlastní pojetí est. kritérií.
