zinek

zinek [něm.], zincum, Zn, chem. prvek II.B skupiny periodické soustavy, at. číslo 30, relativní at. hm. 65,39, modrobílý, lesklý kov, t.t. 419 °C, t.v. 905,7 °C; objeven 1695. Vyrábí se z rud, např. sfaleritu, převážně elektrolyticky. Dobře se rozpouští ve zředěných kys. za vývoje vodíku. Rozpouští se i v roztocích hydroxidů alkalických kovů, amoniaku a ve vodném roztoku chloridu amonného. Zahříváním na vzduchu shoří na oxid zinečnatý ZnO. Za červeného žáru reaguje i s vodní párou, oxidem uhličitým, amoniakem. Za vyšší teploty se slučuje přímo se sírou a halogeny. Na vlhkém vzduchu se pokrývá vrstvičkou ZnCO3.Zn(OH)2, zásaditého uhličitanu. Používá se například k pozinkování hlavně železných výrobků, k výrobě slitin (mosazí), jako redukční činidlo, k výr. suchých článků, litograf. desek. Ve slouč. má oxidační číslo II. - Slouč. z. např.: hydroxid, chlorid, oxid, síran, sulfid zinečnatý.