zakladatelská práva
zakladatelská práva, za feud. nároky uplatňované vůči círk. institucím jejich zakladateli. Z titulu založení (fundace) nebo obdarování (donace) jednotlivých biskupství, klášterů, kostelů a oltářů vyplývaly pro dárce a jeho právní nástupce oprávnění částečné dispozice odstoupeným majetkem (formálně byl darován přímo abstraktním osobám, bohu a světcům, k jejichž poctě byly círk. instituce zřízeny) a tzv. právo podací (dosazování kněží do úřadů). Na zákl. z. p. pokládali feudálové v raném středověku círk. instituce za součást svého majetku a kněze za své služebníky. V Čechách, podobně jako v ostatní Evropě, byli v tomto období zakladateli círk. institucí zprvu příslušníci dyn. (Přemyslovci) a později (od 12.st.) šlechta. Na přechodu raného k vrcholnému feud. dosáhla církev pod vedením papežství ve všech evr. zemích podstatného omezení z. p. (v č. zemích konkordátem 1222); od 14.st. se z. p. feudálů omezila většinou na dosazování farářů a kaplanů; tato praxe sehrála význ. roli za husitství a v době předbělohorské (držitelé podacích práv dosazovali na fary kněze své víry). Na z. p. se někdy odvolávala při zabírání círk. statků kat. i protestantská šlechta. Myšlenka, že církev není plným vlastníkem svých majetků (věnovaných pův. abstraktním osobám), byla využita při zdůvodnění záboru a prodeje círk. statků ve Francii za fr. burž. rev. konce 18. století.
